Program

Nepochybně jeden z nejprogresivnějších souborů, které na JazzFestBrno 2025 uvidíme. Trio britských hudebníků se zformovalo v Norsku v roce 2012 a rychle si získalo reputaci pro svou jedinečnou směs jazzu a elektroniky.

 

Kapelu tvoří Jordan Smart na saxofon, Nick Smart na klávesové nástroje a Jesse Barrett na bicí a tabla. Hned rok po založení podepsali smlouvu s Gondwana Records, kde od té doby vydali pět kritiky oceněných alb, z nichž nejnovější je Gift from the Trees z roku 2023. Jejich jedinečný zvuk obdržel vřelá doporučení od tak respektovaných a přitom rozdílných tvůrců, jako je Bonobo, Tom Ravenscroft, Jamie Cullum nebo Gilles Peterson.

Mammal Hands se inspirují jazzem, současnou klasikou, elektronikou i minimalismem, přísahají na taková jména jako Pharoah Sanders, Gétachèw Mekurya, Terry Riley nebo Steve Reich. Pod všemi těmito přiznanými vlivy ovšem vytvořili svůj vlastní nenapodobitelný styl, na jehož tvorbě se podílejí všichni tři stejnou měrou a který album od alba rozšiřují a prohlubují.

Intenzivní a hypnotická živá vystoupení Mammal Hands získala velký ohlas v Japonsku, Číně, USA, Kanadě, Thajsku a po celé Evropě. Koncertovali i na tak proslulých místech, jako je The Barbican v Londýně, hamburská Elbphilharmonie, Modern Skylab v Šanghaji, kolínská Philharmonie, La Cigale v Paříži, či na prestižních festivalech v Montreux nebo Montrealu. Teď se k nim zařadí i JazzFestBrno.

V kontextu přehlídky JazzFestBrno máme pianistu Sullivana Fortnera zafixovaného především z roku 2022, kdy naprosto kongeniálně doprovázel americkou zpěvačku Cécile McLorin Salvant. Už tehdy byla jeho hra natolik skvělá, že bylo jen otázkou času, kdy jej festival také pozve k vystoupení, v němž bude hrát hlavní roli.

 

„Sullivan Fortner v ležérním obleku a kloboučku připomínal to, čemu se původně říkalo hipster, vysloveně ‚cool‘ floutek, působící, že si k pianu odskočil z baru od rozpitého koktejlu. Koukal do hlediště, usmíval se, se svou zaměstnavatelkou se pošťuchoval jako středoškolák, a k tomu mu jen tak jakoby mimochodem zpod prstů létaly prostřednictvím kláves k uším posluchačů úplné zázraky. Starou techniku jazzového stride piana klidně střídal s romantizujícími běhy inspirovanými klasickou hudbou, rozbřinkaný kabaretní nebo šansonový styl s moderními meditacemi mehldauovského typu, a nebál se ani vyslovených vylomenin, jimiž překračoval běžnou praxi v oboru,“ rozplýval se recenzent brněnského koncertu Sullivana Fortnera s Cécile McLorin Salvant, tedy tvůrčí dvojice, která skvěle funguje dodnes, koncertně i na nahrávkách, kde je ansámbl muzikantů vesměs rozšířen a stylově míří hudba i do jiných vod, než je standardní písňový jazz.

Sedmatřicetiletý umělec měl úžasnou kliku už v tom, kde a komu se narodil. Protože přijít na svět v New Orleans a mít za maminku ředitelku kůru baptistického kostela, to prostě nemůže „nezanechat následky“. Sullivan začal ve čtyřech letech hrát na piano a v sedmi už veřejně vyhrával na varhany u maminky v kostele. Vrozený talent piloval systematickou výukou, jejímž vyvrcholením byl magisterský titul na newyorské Manhattan School of Music.

Prvním opravdu profesionálním angažmá bylo roční členství v kapele vibrafonisty Stefona Harrise, odkud přestoupil v roce 2010 do kvintetu slavného trumpetisty Roye Hargrovea, za jehož zády seděl prakticky až do kapelníkovy předčasné smrti v roce 2018. Už rok předtím se ale poprvé na nahrávce mihl ve společnosti Cecile McLorin Salvant, se kterou pak už jako hlavní partner natočil dvě desky. Přičemž jeho jméno můžeme číst i v kreditech alb dalších umělců, a to nejen jazzových, třeba také na In the Blue Light Paula Simona. Jako vážený partner se ostatně objevuje i v aktuálních nominacích na Grammy: za Nejlepší jazzový výkon ve společné nahrávce se Samarou Joy a za Nejlepší jazzové vokální album za společné album s Kurtem Ellingem Wildflowers Vol. 1.

Ke všem spolupracím samozřejmě Sullivan Fortner pečlivě buduje svoji sólovou dráhu. Debutoval roku 2015 albem Aria, které pro vysoce renomovanou značku Impulse! natočil v kvartetu. Každé další album je jiné a směřuje k jakémusi personálnímu minimalismu, který vyvrcholil zatím posledním titulem Solo Game, který v loňském roce nahrál zcela sám na řadu akustických i elektrických klávesových nástrojů, na bicí a řadu dalších instrumentů. Prozatímním výsledkem je nominace na cenu Grammy v oboru Nejlepších jazzových instrumentálních alb. Do Brna ovšem tentokrát přijede Sullivan Fortner v rámci tria, se kterým ukáže svoji obrovskou přednost, kterou už známe z jeho minulého vystoupení v Brně: dokonalou hráčskou empatii a stoprocentní slyšení na své partnery na pódiu.

Na scéně orchestrálního jazzu je jen málo tak široce respektovaných osobností jako je americká dirigentka a skladatelka Maria Schneider. Doslova na ni přísahají vlastně všichni, pro které forma velkého orchestru neskončila smrtí Gila Evanse.

 

Ostatně právě tento legendární inovátor velkokapelového zvuku byl také velkým učitelem nyní třiašedesátileté umělkyně. Maria Schneider s Gilem Evansem spolupracovala, poté, co úspěšně prošla studiem na několika uměleckých vysokých školách, jako jeho asistentka při posledních z velkých projektů jeho života, totiž na turné se Stingem a na hudbě k filmu Barva peněz.

První vlastní soubor založila poté, co Gil Evans v roce 1988 zemřel, jeho životnost byla ale krátká, a v roce 1992 přišel na svět Maria Schneider Orchestra, značka, která funguje dodnes, a to i přesto, že kapelnice pravidelně hostuje s mnoha různými tělesy po celém světě. Její hlavní tvorba, skladatelská, aranžérská i dirigentská, spadá logicky pod její vlastní štítek. V tomto ohledu ji respektuje celý hudební svět, což se formálně odráží i do množství nominací a vítězství v cenách Grammy. Těch nasbírala bezmála desítku, nepočítaje množství dalších ocenění.

Hned dvě Grammy, za nejlepší album velkého jazzového souboru a za nejlepší instrumentální skladbu, plus nominaci na neméně prestižní Pulitzerovu cenu získala Maria Schneider také za album Data Lords z roku 2020. Sestává ze dvou částí The Digital World (Digitální svět) a The Natural World (Přirozený svět) a část skladeb vznikla na objednávku americké Kongresové knihovny. Maria Schneider v nich reflektuje rozpor mezi tím, co je nám od přírody dáno, a světem technologií, jež stále více zasahují do života každého z nás prostřednictvím digitálních gigantů, kteří těží z dat, jež jim dodáváme. Autorčina hudba je v tomto projektu stejně jako současný svět plná kontrastů, barvitá a přitom nesmírně ucelená.

Při evropském turné v roce 2025 uvede Maria Schneider primárně právě skladby z alba Data Lords, v nichž bude řídit norský orchestr Oslo Jazzensemble, se kterým průběžně spolupracuje už deset let a některé skladby z projektu Data Lords právě s ním v roce 2018 premiérovala.

Občas se stává, že nějaký virtuos v mladém věku vyletí nad obzor, zazáří, a vytratí se. Italský kytarista Matteo Mancuso, pohybující se v oblasti fúze jazzu, rocku a funku, je sice pořád ještě relativně mladík, ale na scéně se už pohybuje přece jen příliš dlouho na to, aby se ukázalo, že naděje v něj vkládané byl pouhý omyl.

 

„Jeho improvizační schopnosti jsou o světelné roky před námi ostatními,“ nešetří chválou na Mancusovu adresu Al Di Meola. „Byl jsem zcela ohromen, když jsem slyšel Mattea. Vývoj kytary je v rukou lidí, jako je on,“ dodává Steve Vai. A další těžká váha Joe Bonamassa přisazuje: „Nikdy jsem nic takového neviděl, připadá mi, že vynalezl nový nástroj!“

Matteo Mancuso začal hrát v deseti letech, učil ho otec, profesionální kytarista, a už o rok později mladinký adept šesti strun začal koncertovat. Rodák ze sicilského Palerma se vzdělával hlavně doma v Itálii, kde získal diplom z jazzové kytary, absolvoval ale také stipendijní pobyt na bostonské Berklee.

Jeho první kapelou byli od roku 2017 Snips, fusion power trio, které vedle vlastní tvorby předělávalo funkovou a jazzovou klasiku. Instrumentálka Pee Wee Ellise The Chicken, kterou Snips natočili na YouTube, se stala virálním hitem s více než dvěma miliony shlédnutí. A ne o moc hůř na tom byly i další podobné kousky jako Fred Allana Holdswortha nebo Spain Chicka Corey.

O tři roky později založil Matteo Mancuso Trio, které koncertovalo na evropských festivalech a zajelo si i do Spojených států. S jeho členy, baskytaristou Stefanem Indiou a bubeníkem Giuseppem Brunem, také vloni Matteo Mancuso natočil svoje první album Journey, složené výhradně z originálního materiálu, ve kterém skvěle vyniká jeho mistrovská hra prsty, zásadně bez trsátka, připomínající techniku mistrů klasické kytary nebo flamenca.

Je pozoruhodné, kolik slavných kytarových virtuozů jazzu, rocku nebo fusion má italské kořeny, mnohdy si to ani neuvědomujeme: Joe Pass, Frank Zappa, Al Di Meola, Steve Vai, John Pizzarelli, Joe Satriani, John Frusciante nebo John Petrucci. V tuto chvíli už je jasné, že dalším pokračovatelem této řady je Matteo Mancuso – a buďme rádi, že jej máme šanci vidět ve chvíli jeho strmého vzestupu.

Asi by stačilo říct, že je držitelkou pěti cen Grammy v oboru jazzového zpěvu, a nebylo by třeba nic dodávat. Tolika poctami certifikované hrdlo jaksi hovoří samo za sebe. A nejen hovoří, hlavně brilantně zpívá.

 

Hudba byl pro Dianne Reeves osud daný do kolébky, narodila se do rodiny, kde byl muzikant, kam oko dohlédlo – otec zpěvák, matka trumpetistka, strýcem byl Chares Burrell, kontrabasista nejen jazzový, ale proslulý i tím, že jako vůbec první Afroameričan byl členem významné americké filharmonie (konkrétně denverské). A aby toho nebylo málo, bratrancem byl slavný klávesista a zpěvák George Duke. Ten také produkoval zpěvaččino první album po podepsání smlouvy s významnou firmou Blue Note, za které byla poprvé nominována na Grammy a vystřelilo ji dokonce na první místo jazzového žebříčku. Hudebně se pohybovalo mezi moderním jazzem, R&B, soulem a fusion, to nejen díky producentovi, ale i muzikantům, které na nahrávání sezval, mezi nimiž byly takové hvězdy jako Herbie Hancock, Tony Williams nebo Stanley Clarke.

V té době už měla Dianne Reeves za sebou řadu zkušeností. Zpívat a hrát na klavír začala v patnácti letech, v roce 1971, byla členkou středoškolské kapely, ze které si ji „k sobě“ vytáhl trumpetista Clark Terry. Po vystudování klasického zpěvu na coloradské universitě se přestěhovala do jednoho z hlavních měst showbusinessu Los Angeles, kde pracovala v klubech mj. se saxofonistou Stanleym Turrentinem nebo pianistou Billym Childsem. Ještě před podpisem smlouvy s Blue Note vydala u malých labelů tři alba coby jakousi předehru k velké kariéře.

Tu lemuje pět Grammy. Tři z nich dokonce za po sobě bezprostředně následující alba, což je v jazzové kapegorii naprosté unikum: živá nahrávka In The Moment – Live In Concert vyšla v roce 2000, pocta slavné kolegyni The Calling: Celebrating Sarah Vaughan rok poté a komorní album jazzových standardů A Little Moonlight v roce 2003. Další pak získal soundtrack k filmu Good Night and Good Luck, který v roce 2005 režíroval George Clooney a získal šest nominací na Oscara. A zatím poslední gramofoonek jí spadl do klína v roce 2015 za zatím poslední titul Beautiful Life, moderně orientované, zčásti autorské a zčásti složené z možná pro leckoho překvapivých coververzí Boba Marleyho, Ani DiFranco, Stevie Nicks nebo Esperanzy Spalding.

Kritika o Dianne Reeves říká, že je – pro svoje rozkročení mezi žánry – nástupkyní ve své době podobně neortodoxní Dinah Washington, oceňuje na ní mimořádný vkus, vždy dobrý výběr skladeb, hluboký ponor do textů, ale také vynikající smysl pro improvizaci a dokonalou scatovou techniku. Toho všeho si nepochybně v Sono Centru užijeme dosyta.

Jedna z nejkultovnějších osobností současné jazzové scény, zosobňující její proměnlivost a provázanost s dalšími žánry, dokazující, že jestli něco aktuální jazz není, tak nevzrušivý zvukový doprovod ke kafíčku tet posedávajících na lázeňských kolonádách.

 

Kamasi Washington běžně hrává nejen na jazzových festivalech, ale také na gigantických multižánrových akcích předpovídajících směry hudebního dění, jako je třeba barcelonská Primavera Sound, anglické Glastonbury nebo americká Coachella. Hodí se sem dokonale, se svou vždy vizuálně vystajlovanou robustní postavou a ještě robustnějším tónem tenorsaxofonu, v čele brilantně sehrané muzikantské smečky připomínající pouliční gang.

Hudba Kamasiho Washingtona je nezařaditelná, na jedné straně hraje odvázané a svižné improvizace s funkovými grády, za které by se nestyděli třeba Sly And The Family Stone nebo Miles Davis v příslušných obdobích, na straně druhé je doslova hudebním architektem, který na svých koncepčních vesměs tříhodinových albových projektech The Epic (2015) a Heaven and Earth (2018) využil mohutného orchestrálního zvuku stejně jako postupů připomínajících psychedelickou hudbu.

Každopádně, hudební kořeny Kamasiho Washingtona jsou v zásadě jazzové, ale dřív, než doslova vykopl dveře do první ligy tohoto žánru, hrál s hudebníky spíše z oblasti hip hopu a elektroniky – už při studiích se skamarádil s progresivní osobností černé hudby Thundercatem, s nímž od té doby paralelně spolupracuje, opakovaně nahrával například pro rapera Snoop Dogga či producenta Flying Lotuse a první opravdu „velké album“, na němž jsme mohli jeho jméno zaznamenat, byl hiphopový majstrštyk Kendricka Lamara To Pimp a Butterfly (2015). Na hraně jazzu a dalších subžánrů černé hudby je i „supergroup“ Dinner Party, kterou založil v roce 2020 s klávesistou Robertem Glasperem, multiinstrumentalistou Terracem Martinem a DJem a producentem 9th Wonderem.

V květnu letošního roku vyjde Kamasimu Washingtonovi nové album Fearless Movement, na němž se objeví mimo jiné slavný raper André 3000 nebo funkový kmotr, dvaaosmdesátiletý George Clinton. Ještě před vydáním pustil Washington do světa zprávu, že se bude jednat o taneční album, čehož se část posluchačů lekla. „Když říkám taneční, nemyslím to doslova. Tanec je pro mě něco, co vyjadřuje pohyb lidského ducha, takže je to vlastně něco podobného jako hudba. A to je to, o co mi na albu jde,“ uvedl saxofonista svoje výroky na pravou míru.

Album je poznamenáno dvěma věcmi – tím, že část jeho materiálu vznikala za covidové pandemie a protagonista si podle vlastních slov uvědomil vlastní smrtelnost, a na druhé straně radostným faktem, že se ve stejné době stal otcem dcery. Už v jejích dvou letech jí pouštěl svoje oblíbené mistry, Johna Coltranea, Ornettea Colemana a Erika Dolphyho. „Chtěl jsem jí ukázat tu nejlepší hudbu,“ říká. A dodává, že si pak s dcerkou sedl ke klavíru a na základě motivu, který si neustále vybrnkávala dokola, vznikla pro album skladba Asha The First.

V Kamasim Washingtonovi přijíždí na JazzFestBrno další z klíčových a vysoce aktuálních osobností, které teď a tedy píšou dějiny jazzu a za pár desítek let jim budou patřit hlavní kapitoly každé byť sebepovrchnější studie hudebních historiků.

Když řekneme, že v Jojo Mayerovi přijede jeden z padesáti největších bubeníků všech dob, není to jen tak nějaké reklamní plácnutí do větru. Tato pozice byla prosím certifikována žebříčkem nejrespektovanějšího oborového časopisu Modern Drummer v roce 2014.

 

Přestože se narodil ve Švýcarsku, což, pravda, zrovna není jazzová velmoc, nepočítáme-li samozřejmě festival v Montreux, měl pro hudbu dobré rodinné zázemí. To když mu doma dovolili tlouct do první dětské bicí soupravičky už ve dvou letech, a sotva se stačil muzikantsky rozkoukat, už seděl na bubenické stoličce v kapele svého otce, profesionálního baskytaristy. V osmnácti získal první profesionální angažmá v kapele jamajského jazzového pianisty Montyho Alexandera, se kterým absolvoval evropské turné po významných festivalech a dokonce se mu podařilo jednorázově doprovázet takové hvězdy jako byli Dizzy Gillespie nebo Nina Simone.

Jojo Mayer si uvědomil, že vizi hudby, jak ji v hlavně slyšel on sám, nejlépe zrealizuje ve Spojených státech, konkrétně v New Yorku, kam se také přestěhoval. Obživu tam měl dobrou, velmi brzy se dostal do pozice takzvaného „first call sidemana“, tedy hudebníka, kterému se volá jako prvnímu, když je jeho nástroj potřeba na něčí nahrávce nebo v koncertním bandu. Aniž by v myšlenkách opustil svoje dosavadní největší vzory Tonyho Williamse, Jacka DeJohnettea a Buddyho Riche, začal postupem času vytvářet vlastní hráčskou techniku, kterou mohl využít v rytmičtější, tanečnější hudbě, jež spojuje jazz, drum and bass a jungle v pevný celek.

V roce 1997 založil Jojo Mayer kapelu Nerve, zásadní projekt své umělecké kariéry, ve kterém s basistou Johnem Davisem, klávesistou Jacobem Bergsonem a zvukařem Aaronem Neveziem vytvořil zcela originální vizi hudby, která dokázala formát naprogramovaných hudebních stylů zcela přirozeně provázat s jazzovou improvizací. Docela vtipné motto kapely zní: „Nerve zní jako elektronická hudba, ale není jí. Nezní jako jazz nebo rock, ale je jím.“

Inovátor jazzového kontrabasu na konci roku 2024 vydává nové album, které slibuje nově definovat vztah kontrabasu a bicích, posune groovy na zcela novou úroveň a vytvoří svěží a nadčasový zvuk. Materiál z alba pak zazní na evropském turné ve stejné sestavě, v jaké byl nahrán.

 

Cesta mladého Izraelce z Tel Avivu ke kontrabasu nebyla přímočará, ale ani nelogická: v pěti letech se k hudbě přiblížil přes housle, z nichž po čtyřech letech přešel na kytaru, na níž mu časem učarovaly ty nejhlubší struny. A když v šestnácti vystudoval hru na baskytaru, vlastně automaticky se mu otevřel nový svět kontrabasu – který pak ještě dostudoval.

S koncertováním samozřejmě začínal v malých klubech a kavárnách, ale vcelku rychle se Adamu Ben Ezrovi dařilo proniknout do povědomí posluchačů. Hodně mu k tomu pomohl kanál YouTube – Adam Ben Ezra je jedním z dobrých příkladů, jak tuto moderní platformu použít i v jiných žánrech, než je pop. Na YouTube vydává nejen svoje koncertní záznamy s původním materiálem, ale také originálně zpracované motivy převzaté ze standardů nebo třeba filmové hudby – a u svých příspěvků má už kolem osmi milionů shlédnutí.

Od roku 2013 Adam Ben Ezra v různých formacích, ale i zcela sólově, setrvale koncertuje po Evropě i Spojených státech. Podařilo se mu vyvinout osobitý styl hry, kdy mu kontrabas zároveň slouží i jako perkusivní instrument, nebojí se ani využívání elektronických efektů a v reálném čase nahrávaných smyček. Ben Ezrovy inspirace jsou rozsáhlé, podle jeho vlastních slov sahají od Bacha a Debussyho, přes Chicka Coreu, Jaco Pastoriuse a Stinga, až po flamenco a arabskou hudbu.

K novému studiovému a následně koncertnímu projektu Heavy Drops přizval Adam Ben Ezra bubeníka Michaela Oliveru (Alfredo Rodriguez, Richard Bona). Vydavatel alba uvádí: „Díky Adamovým virtuózním kontrabasovým dovednostem a Michaelovým výjimečným bubenickým schopnostem proráží toto duo novou půdu ve svém zkoumání melodie, rytmu a improvizace a vytváří zvuk, který je skutečně fascinující.“ Máme se tedy jistě nač těšit.

Kytarista Dominic Miller je dokonalou ukázkou hudebníka, který se může na jedné straně bez problémů pohybovat v nejvyšších sférách showbusinessu, a na straně druhé mu nedělá žádný problém koncertovat v malých klubech pro zlomek publika, na které je z jiných štací zvyklý. A nejenže jej oba druhy oněch posluchačů přijímají s otevřenou náručí, ale z velké části se také prolínají.

 

Je to tak. Nemá smysl si nalhávat, že dlouholeté tvůrčí partnerství Dominika Millera se Stingem není jeho hlavní referencí i v rámci sólové kariéry. Jenomže to není tak jednoduché. Platí to totiž zcela nepochybně i obráceně. Nezanedbatelná část Stingova publika chodí opakovaně na zpěvákovy koncerty ne snad přímo kvůli jednomu konkrétnímu hráči, ale rozhodně se zavedenou jistotou, že kdyby žádný jiný popový zpěvák neměl za zády výtečné hudebníky, Sting to bude vždy a za všech okolností. A to i díky Dominiku Millerovi, který za jeho zády věrně stojí už více než třicet let. Poprvé jsme jeho jméno zaznamenali v tiráži třetího Stingova sólového alba The Soul Cages v roce 1991 a podílel se na celé diskografii až po zatím poslední The Bridge – a nejen jako kytarista, ale i skladatel, dokonce autor či spoluautor hned několika hitů. Bez Millerovy skutečně nezaměnitelné kytary se specificky modulovaným zvukem si prostě Stingovy nahrávky ani koncerty nelze představit.

Sting ale samozřejmě není jediné jméno, se kterým si mimořádně invenčního a tudíž i velmi žádaného kytaristu můžeme spojit. Pracoval s hodně širokým rozptylem hudebníků a kapel, od The Chieftains po Level 42, od Phila Collinse po Youssou N’Doura, od Chrise Bottiho po Tinu Turner. Jako by jeho hráčská všestrannost tak trochu odrážela i jeho zajímavý původ a muzikantské kořeny. Narodil se totiž irské matce a americkému otci v Argentině, kde žil prvních deset let života, přes zastávku ve Spojených státech pak zdomácněl v Anglii, ovšem hudbu studoval nejen v Londýně a na bostonské Berklee, ale vzal i soukromé lekce brazilské hudby.

Latinsky orientované jazzové hře se ostatně věnovaly i jeho první sólové pokusy, které předcházely oficiálnímu debutu First Touch z roku 1995. Desek psaných na svoje jméno má Dominic Miller na půl druhé desítky, a obsahují z velké části jeho autorský materiál – samozřejmě s výjimkou alba Shapes (2003), na které nahrál kytarové verze klasických skladeb takových mistrů jako Johann Sebastian Bach nebo Ludwig van Beethoven. Millerova doména je ovšem primárně v současném hudebním výrazu, kdy na bázi svého jedinečného kytarového zvuku dokáže nebývale přiblížit instrumentální, od podstaty jazzovou hudbu i posluchači „bez konzervatoře“ – a v tomto ohledu jsou jeho poslední tři alba Silent Light, Absinthe a Vagabond skutečnou ozdobou katalogu vlivného labelu ECM.

Od chvíle, kdy v roce 2002 odjel ze Středozápadu do Kalifornie, aby navštěvoval Brubeck Institute, měl kontrabasista Joe Sanders to štěstí vystupovat a učit se po boku největších osobností jazzu. A parádní jízda pokračovala i dál: Dave Brubeck, Christian McBride, Terence Blanchard, Ron Carter, Roy Hargrove, John Clayton, Charlie Haden, Herbie Hancock, Charles Lloyd nebo Wayne Shorter. Úchvatná galerie do pouhých čtyřiceti let věku.

 

Po dokončení studií Brubeck Institute a následného vzdělávání v institutu Theloniouse Monka se v roce 2007 Sanders přestěhoval do New Yorku, kde i nadále bral hodiny v nejrůznějších vzdělávacích programech, zároveň se ale stal velmi aktivní součástí jazzové scény. Navazoval bohaté muzikantské, ale i lidské vztahy jak s hudebníky svojí generace, tak se stále aktivními legendami stylu, díky čemuž dokázal brilantně obsáhnout jak klasické hráčské styly, tak soudobé hudební trendy v jazzu.

Zlomový byl pro Joea Sanderse rok 2012, kdy na uznávaném labelu Criss-Cross vydal debutové sólové album Introducing Joe Sanders. O rok později nastoupil do kapely Charlese Lloyda, hudebníka, který Sandersovi nejen umožnil další rozvíjení muzikantských schopností, ale otevřel mu i obzory ve smyslu myšlenkových a filozofických přesahů sdílené hudby.

V roce 2017 jako leader vlastní kapely Joe Sanders‘ Infinity vydal druhé album Humanity, které se stalo hudebním komentářem reflektujícím svět plný násilí a autorovu touhu po mezilidském soucitu a lásce. V období pandemie Covid-19 se Joe Sanders soustředil na sebevzdělávání v oblasti elektronických pomůcek využitelných k jeho hudbě, ve sféře produkce a kompozice, ale také prohloubení schopnosti hry na další nástroje, zejména klavír a bicí. V říjnu 2024 pak vydal třetí album Parallels, které je výsledkem tohoto samostudia a je složeno jak z živě nahraných skladeb, tak hudby pořízené v jeho domácím studiu, kde sám ovládá všechny nástroje. Na JazzFestBrno ovšem přiveze Joe Sanders svoji autorskou hudbu v klasičtějším, kvartetním obsazení.

Saxofonová legenda Sonny Rollins rozhodně není z těch, kteří by někomu zbůhdarma mazali med kolem úst. V případě svého nástrojového kolegy Jamese Brandona Lewise však učinil výjimku: „Když poslouchám tebe, poslouchám Buddhu, poslouchám Konfucia… poslouchám hlubší smysl života. Udržuješ svět v rovnováze.“

 

James Brandon Lewis, syn kazatele, vyrostl v Buffalu de facto v kostele, kde zněl gospel, zatímco doma poslouchal díky rodičům titány jazzu. To mu nejen vytvořilo kulturní základ, na kterém staví dodnes, ale vedlo jej to také už v mládí do muzikantského prostředí, když se měl možnost setkat – už coby začínající saxofonista stavějící na klarinetovém základě, který hloubil od devíti let – s místními umělci, jako je freejazzový saxofonista Charles Gayle a saxofonista Grover Washington Jr. Jako mladý dospělý se Lewis přestěhoval do New Yorku a věnoval se hudbě v mnoha různých směrech, pravidelně hrál s basisty Williamem Parkerem a Jamaaladeenem Tacumou z kapely Prime Time Ornette Colemana, stejně jako s trombonistou Craigem Harrisem a mnoha dalšími.

Jako leader debutoval v roce 2010 a téměř okamžitě začal přitahovat pozornost médií, která oceňovala jeho hluboké spirituální gospelové kořeny, od kterých se nikdy nebál vydat do freejazzových, funkových nebo hiphopových vod. Obzvláštní pozornost si získalo album The Jesup Wagon (2021), kde se saxofonista dotkl nejen gospelu, ale i blues a jižanské dechové hudby. Zajímavou odbočkou na jeho cestě byla spolupráce s experimentujícím, ale zároveň tradici dokonale ovládajícím kytaristou Markem Ribotem, která vyústila k podepsání smlouvy s respektovaným hudebně-fajšmekrovským vydavatelstvím ANTI-.

Zatím posledním saxofonistovým experimentem je letošní album The Messthetics and James Brandon Lewis, které mimochodem v říjnu představil v pražské MeetFactory: totiž partnerství s postpunkovou kapelou The Messthetics, v níž hrají členové slavné rockové kapely Fugazi. Určitý „punkový“ rozměr ovšem má i Lewisovo jazzové trio, které má nekonvenční obsazení saxofon – elektrické violoncello – bicí. Přičemž alfou i omegou tvorby tohoto mimořádného „power tria“ je podle protagonisty dosažení absolutní energie. Tahle párty rozhodně nevypadá na usedlý večírek.

Patří k nejstarším stále aktivním českým muzikantům a brněnská jazzová scéna je bez něj nepředstavitelná. Narozeninový večer kytaristy Milana Kašuby bude oslavou jiskřivého talentu a nezlomné píle, ctností, které jsou pro generaci, jež vstoupila na scénu v šedesátých letech, příznačné.

 

Zprvu se ale nezdálo, že by měl před sebou nalinkovánu muzikantskou dráhu: vyučil se totiž zlatníkem. To, že má k hudbě vlohy, už tušil od dětství, kdy na přání rodičů sedm let chodil „do houslí“. Když si ale během zlatnického učení v Praze půjčil od kamaráda kytaru a zakrátko byl schopen si zahrát milované písničky Jaroslava Ježka, bylo jasné, že hudba bude jeho osudem. První koncerty absolvoval ještě v Praze, další na konci padesátých let už po návratu do domovského Brna. Tady se hrálo zejména po kavárnách, od roku 1962 byl jako profesionální muzikant ve stálém angažmá v divadle Večerní Brno a ve zcela neposlední řadě pracoval jako všestranný studiový hudebník v rozhlase.

V první polovině sedmdesátých let se Milan Kašuba odmlčel a věnoval se zdokonalování svojí hry, aby se ve druhé půli dekády vrátil na scénu, kde jej čekala zásadní etapa jeho uměleckého života. Nejprve s Jiřím Adamem založili kytarové duo, to se po čase rozrostlo příchodem houslisty Jana Beránka a zpěvačky Mirky Křivánkové na legendární kapelu Ornis, která sice fungovala pouze něco málo přes tři roky, ale vydobyla si velmi výrazné postavení mezi domácími soubory své doby a respekt získala i v zahraničí. Po rozchodu Ornisu se Milan Kašuba vydal na sólovou dráhu, spolupracoval s big bandem Gustava Broma, v nejrůznějších formacích působil na české klubové a festivalové scéně, pravidelně nahrával a od poloviny devadesátých let se začal věnovat také pedagogické činnosti na brněnských hudebních školách a posléze na JAMU.

Doprovod Milanu Kašubovi zajistí při jeho narozeninovém koncertě výkvět o jednu až dvě generace mladších jazzmanů: saxofonista Radek Zapadlo, multiinstrumentalista Jiří Slavík, kontrabasista Peter Korman a bubeník Martin Kleibl.

Třiačtyřicetiletá Kanaďanka patří ve své generaci k nejzářivějším hvězdám jazzového piana. A také k nejpilnějším. Málokdy mine rok, aby nevydala nové album. A mine-li, můžete vzít jed na to, že ten následující vydá novinky nejméně dvě.

 

Je to skutečně tak: od roku 2003, kdy vstoupila se svým tehdejším sextetem na respektované barcelonské značce Fresh Sound do nahrávacího průmyslu velmi dobře přijatým albem Lifespan natočila jen jako leader nebo spoluleader pětadvacet titulů. A to nepočítáme přes dvě desítky nahrávek, v nichž figuruje jako „sidewoman“. Málokdo na hudební scéně je tak nepřehlédnutelný jako Kris Davis.

Klavíru se začala jako šestiletá věnovat v kontextu klasické hudby, ale už na základní škole objevila jazz a ten ji naprosto pohltil, zejména Herbie Hancock a Keith Jarrett. Jazzový klavír pak také v Torontě vystudovala. Odtud už vedla přímá cesta do „hlavního města jazzu“ New Yorku, první album a následná strmá kariéra podložená nejen nezměrným talentem, ale také obrovskou pracovitostí. A v neposlední řadě neuzavíráním se do jediné škatulky, kromě zvládnutí stadardních jazzových prostupů se Kris Davis od začátku neuzavírá ani avantgardním tendencím včetně například hry na preparovaný klavír anebo autorství neobvykle instrumentovaných skladeb, jako je její suita pro čtyři basklarinety, kytaru, klavír, varhany a bicí. Ostatně, není náhoda, že Kris Davis patří do muzikantského okruhu Johna Zorna, jehož Bagately uvedla na mnoha místech světa, a byla i součástí Bagatelles Marathonu v roce 2019 v Praze.

Alba Kris Davis pravidelně figurují ve výročních žebříčcích jazzových nahrávek, deska New Standards Vol. 1, na které pracovala mimo jiné s trumpetistou Nicholasem Peytonem, získala v roce 2022 cenu Grammy za nejlepší jazzové instrumentální album. Dva roky předtím byla zvolena časopisem DownBeat – spolu s Kennym Barronem, který získal stejný počet hlasů – nejlepší klavíristkou.

Zatím poslední album Run The Gauntlet, páté na vlastní značce Pyroclastic, kterou založila před osmi lety, natočila Kris Davis v triu s basistou Robertem Hurstem (Wynton Marsalis, Branford Marsalis, Diana Krall ad.) a bubeníkem Johnathanem Blakem (Randy Brecker, Chris Potter, Donny McCaslin ad.). A tato hvězdná trojice také ozdobí koncert v rámci JazzFestBrno.

Chcete někoho potěšit vstupenkou na koncert, ale nevíte, jakou svým blízkým koupit? Proto máme Bad Cat ID – průkazku jazzového nadšence. Stačí si vybrat výši poukazu a ke každému od nás dostanete dárek navrch: poukaz na 1 500 Kč (s taškou), na 2 000 Kč (s tričkem), nebo na 4 000 Kč (s členstvím ve fanclubu).