Program

Inovátor jazzového kontrabasu na konci roku 2024 vydává album, které slibuje nově definovat vztah kontrabasu a bicích, posune groovy na zcela novou úroveň a vytvoří svěží a nadčasový zvuk. Materiál z alba pak zazní na evropském turné ve stejné sestavě, v jaké byl nahrán.

 

Cesta mladého Izraelce z Tel Avivu ke kontrabasu nebyla přímočará, ale ani nelogická: v pěti letech se k hudbě přiblížil přes housle, z nichž po čtyřech letech přešel na kytaru, na níž mu časem učarovaly ty nejhlubší struny. A když v šestnácti vystudoval hru na baskytaru, vlastně automaticky se mu otevřel nový svět kontrabasu – který pak ještě dostudoval.

S koncertováním samozřejmě začínal v malých klubech a kavárnách, ale vcelku rychle se Adamu Ben Ezrovi dařilo proniknout do povědomí posluchačů. Hodně mu k tomu pomohl kanál YouTube – Adam Ben Ezra je jedním z dobrých příkladů, jak tuto moderní platformu použít i v jiných žánrech, než je pop. Na YouTube vydává nejen svoje koncertní záznamy s původním materiálem, ale také originálně zpracované motivy převzaté ze standardů nebo třeba filmové hudby – a u svých příspěvků má už kolem osmi milionů zhlédnutí.

Od roku 2013 Adam Ben Ezra v různých formacích, ale i zcela sólově setrvale koncertuje po Evropě i Spojených státech. Podařilo se mu vyvinout osobitý styl hry, kdy mu kontrabas zároveň slouží i jako perkusivní instrument, nebojí se ani využívání elektronických efektů a v reálném čase nahrávaných smyček. Ben Ezrovy inspirace jsou rozsáhlé, podle jeho vlastních slov sahají od Bacha a Debussyho přes Chicka Coreu, Jaco Pastoriuse a Stinga až po flamenco a arabskou hudbu.

K novému studiovému a následně koncertnímu projektu Heavy Drops přizval Adam Ben Ezra bubeníka Michaela Oliveru (Alfredo Rodriguez, Richard Bona). Vydavatel alba uvádí: „Díky Adamovým virtuózním kontrabasovým dovednostem a Michaelovým výjimečným bubenickým schopnostem proráží toto duo novou půdu ve svém zkoumání melodie, rytmu a improvizace a vytváří zvuk, který je skutečně fascinující.“ Máme se tedy jistě nač těšit.

Line-up:

Adam Ben Ezra – kontrabas, Michael Olivera – bicí

Kytarista Dominic Miller je dokonalou ukázkou hudebníka, který se může na jedné straně bez problémů pohybovat v nejvyšších sférách showbusinessu, a na straně druhé mu nedělá žádný problém koncertovat v malých klubech pro zlomek publika, na které je z jiných štací zvyklý. A nejenže jej oba druhy oněch posluchačů přijímají s otevřenou náručí, ale z velké části se také prolínají.

 

Je to tak. Nemá smysl si nalhávat, že dlouholeté tvůrčí partnerství Dominika Millera se Stingem není jeho hlavní referencí i v rámci sólové kariéry. Jenomže to není tak jednoduché. Platí to totiž zcela nepochybně i obráceně. Nezanedbatelná část Stingova publika chodí opakovaně na zpěvákovy koncerty ne snad přímo kvůli jednomu konkrétnímu hráči, ale rozhodně se zavedenou jistotou, že kdyby žádný jiný popový zpěvák neměl za zády výtečné hudebníky, Sting to bude vždy a za všech okolností. A to i díky Dominiku Millerovi, který za jeho zády věrně stojí už více než třicet let. Poprvé jsme jeho jméno zaznamenali v tiráži třetího Stingova sólového alba The Soul Cages v roce 1991 a podílel se na celé diskografii až po zatím poslední The Bridge – a nejen jako kytarista, ale i skladatel, dokonce autor či spoluautor hned několika hitů. Bez Millerovy skutečně nezaměnitelné kytary se specificky modulovaným zvukem si prostě Stingovy nahrávky ani koncerty nelze představit.

Sting ale samozřejmě není jediné jméno, se kterým si mimořádně invenčního a tudíž i velmi žádaného kytaristu můžeme spojit. Pracoval s hodně širokým rozptylem hudebníků a kapel, od The Chieftains po Level 42, od Phila Collinse po Youssou N’Doura, od Chrise Bottiho po Tinu Turner. Jako by jeho hráčská všestrannost tak trochu odrážela i jeho zajímavý původ a muzikantské kořeny. Narodil se totiž irské matce a americkému otci v Argentině, kde žil prvních deset let života, přes zastávku ve Spojených státech pak zdomácněl v Anglii, ovšem hudbu studoval nejen v Londýně a na bostonské Berklee, ale vzal i soukromé lekce brazilské hudby.

Latinsky orientované jazzové hře se ostatně věnovaly i jeho první sólové pokusy, které předcházely oficiálnímu debutu First Touch z roku 1995. Desek psaných na svoje jméno má Dominic Miller na půl druhé desítky, a obsahují z velké části jeho autorský materiál – samozřejmě s výjimkou alba Shapes (2003), na které nahrál kytarové verze klasických skladeb takových mistrů jako Johann Sebastian Bach nebo Ludwig van Beethoven. Millerova doména je ovšem primárně v současném hudebním výrazu, kdy na bázi svého jedinečného kytarového zvuku dokáže nebývale přiblížit instrumentální, od podstaty jazzovou hudbu i posluchači „bez konzervatoře“ – a v tomto ohledu jsou jeho poslední tři alba Silent Light, Absinthe a Vagabond skutečnou ozdobou katalogu vlivného labelu ECM.

Line-up:

Dominic Miller – kytary, Nicolas Fiszman – baskytara, Mike Lindup – klavír, klávesy, Ziv Ravitz – bicí

Katedra jazzu Janáčkovy akademie múzických umění se už téměř patnáct let chlubí nejen vynikajícím pedagogickým sborem, ale především talentovanými studenty. Ti dostávají prostor také během již tradičního festivalového koncertu.

Jazz na Hudební fakultě JAMU představuje prvně otevřený obor svého druhu na tuzemské akademii. Jazzové vzdělávání má v Evropě tradici nepříliš dlouhou, avšak procházející nejbouřlivějšími změnami v přístupu a průkopníkem jazzové edukace u nás je právě Brno. V rámci republiky nabízí JAMU nejširší škálu oborů, nyní již zcela bez instrumentálního omezení a nově i obor zpěv. Své zkušenosti předávají studentům osobnosti české i slovenské jazzové scény včetně v Česku domestikovaných cizinců. Patří mezi ně David Dorůžka, Allison Wheeler, Geraldine Schnyder, Jiří Levíček, Cyrille Oswald, Marián Ševčík, Jan Jirucha, Vít Křišťan, Juraj Bartoš, Cyrille Oswald či Matúš Jakabčic. Posledně jmenovaný se před časem vyznal: „Na Katedře jazzu JAMU se sešel skvělý kolektiv pedagogů. Hned bych šel k některým z nich studovat ten segment jazzu, který zvládají lépe než já. Kdybych já měl ve věku našich studentů takové možnosti, byl bych šťastný. JAMU je jedna z mých srdečních záležitostí.“ Během už desátého prezentačního koncertu katedry v rámci festivalu se představí hned několik kapel. Neznalý posluchač by si možná představil anonymní studentský šraml, ve skutečnosti však jde o vyspělé jazzové soubory často prezentující autorskou hudbu svých členů.

Od chvíle, kdy v roce 2002 odjel ze Středozápadu do Kalifornie, aby navštěvoval Brubeck Institute, měl kontrabasista Joe Sanders to štěstí vystupovat a učit se po boku největších osobností jazzu. A parádní jízda pokračovala i dál: Dave Brubeck, Christian McBride, Terence Blanchard, Ron Carter, Roy Hargrove, John Clayton, Charlie Haden, Herbie Hancock, Charles Lloyd nebo Wayne Shorter. Úchvatná galerie do pouhých čtyřiceti let věku.

 

Po dokončení studií Brubeck Institute a následného vzdělávání v institutu Theloniouse Monka se v roce 2007 Sanders přestěhoval do New Yorku, kde i nadále bral hodiny v nejrůznějších vzdělávacích programech, zároveň se ale stal velmi aktivní součástí jazzové scény. Navazoval na bohaté muzikantské, ale i lidské vztahy jak s hudebníky své generace, tak se stále aktivními legendami, stylu, díky čemuž dokázal brilantně obsáhnout jak klasické hráčské styly, tak soudobé hudební trendy v jazzu.
Zlomový byl pro Joea Sanderse rok 2012, kdy na uznávaném labelu Criss-Cross vydal debutové sólové album Introducing Joe Sanders. O rok později nastoupil do kapely Charlese Lloyda, hudebníka, který Sandersovi nejen umožnil další rozvíjení muzikantských schopností, ale otevřel mu i obzory ve smyslu myšlenkových a filozofických přesahů sdílené hudby.

V roce 2017 jako leader vlastní kapely Joe Sanders‘ Infinity vydal druhé album Humanity, které se stalo hudebním komentářem reflektujícím svět plný násilí a autorovu touhu po mezilidském soucitu a lásce. V období pandemie covid-19 se Joe Sanders soustředil na sebevzdělávání v oblasti elektronických pomůcek využitelných k jeho hudbě, ve sféře produkce a kompozice, ale také na prohloubení schopnosti hry na další nástroje, zejména klavír a bicí. V říjnu 2024 pak vydal třetí album Parallels, které je výsledkem tohoto samostudia a je složeno jak z živě nahraných skladeb, tak hudby pořízené v jeho domácím studiu, kde sám ovládá všechny nástroje. Na JazzFestBrno ovšem Joe Sanders přiveze svoji autorskou hudbu v klasičtějším, kvartetním obsazení.

Line-up:

Joe Sanders – kontrabas, Logan Richardson – alt saxofon, Seamus Blake – tenor saxofon, Gregory Hutchinson – bicí

Saxofonová legenda Sonny Rollins rozhodně není z těch, kteří by někomu zbůhdarma mazali med kolem úst. V případě svého nástrojového kolegy Jamese Brandona Lewise však učinil výjimku: „Když poslouchám tebe, poslouchám Buddhu, poslouchám Konfucia… poslouchám hlubší smysl života. Udržuješ svět v rovnováze.“

 

James Brandon Lewis, syn kazatele, vyrostl v Buffalu de facto v kostele, kde zněl gospel, zatímco doma poslouchal díky rodičům titány jazzu. To mu nejen vytvořilo kulturní základ, na kterém staví dodnes, ale vedlo jej to také už v mládí do muzikantského prostředí, když se měl možnost setkat – už coby začínající saxofonista stavějící na klarinetovém základě, který hloubil od devíti let – s místními umělci, jako je freejazzový saxofonista Charles Gayle a saxofonista Grover Washington Jr. Jako mladý dospělý se Lewis přestěhoval do New Yorku a věnoval se hudbě v mnoha různých směrech, pravidelně hrál s basisty Williamem Parkerem a Jamaaladeenem Tacumou z kapely Prime Time Ornette Colemana, stejně jako s trombonistou Craigem Harrisem a mnoha dalšími.

Jako leader debutoval v roce 2010 a téměř okamžitě začal přitahovat pozornost médií, která oceňovala jeho hluboké spirituální gospelové kořeny, od nichž se nikdy nebál vydat do freejazzových, funkových nebo hiphopových vod. Obzvláštní pozornost si získalo album The Jesup Wagon (2021), kde se saxofonista dotkl nejen gospelu, ale i blues a jižanské dechové hudby. Zajímavou odbočkou na jeho cestě byla spolupráce s experimentujícím, ale zároveň tradici dokonale ovládajícím kytaristou Markem Ribotem, která vyústila k podepsání smlouvy s respektovaným hudebně-fajnšmekrovským vydavatelstvím ANTI-.

Zatím posledním saxofonistovým experimentem je letošní album The Messthetics and James Brandon Lewis, které mimochodem v říjnu představil v pražské MeetFactory: totiž partnerství s postpunkovou kapelou The Messthetics, v níž hrají členové slavné rockové kapely Fugazi. Určitý „punkový“ rozměr ovšem má i Lewisovo jazzové trio, které má nekonvenční obsazení saxofon – elektrické violoncello – bicí. Přičemž alfou i omegou tvorby tohoto mimořádného „power tria“ je podle protagonisty dosažení absolutní energie. Tahle párty rozhodně nevypadá na usedlý večírek.

Line-up:

James Brandon Lewis – tenor saxofon, Josh Werner – el. baskytara, Gerald Cleaver – bicí

Patří k nejstarším stále aktivním českým muzikantům a brněnská jazzová scéna je bez něj nepředstavitelná. Narozeninový večer kytaristy Milana Kašuby bude oslavou jiskřivého talentu a nezlomné píle, ctností, které jsou pro generaci, jež vstoupila na scénu v šedesátých letech, příznačné.

 

Zprvu se ale nezdálo, že by měl před sebou nalinkovanou muzikantskou dráhu: vyučil se totiž zlatníkem. To, že má k hudbě vlohy, už tušil od dětství, kdy na přání rodičů sedm let chodil „do houslí“. Když si ale během zlatnického učení v Praze půjčil od kamaráda kytaru a zakrátko byl schopen si zahrát milované písničky Jaroslava Ježka, bylo jasné, že hudba bude jeho osudem. První koncerty absolvoval ještě v Praze, další na konci padesátých let už po návratu do domovského Brna. Tady se hrálo zejména po kavárnách, od roku 1962 byl jako profesionální muzikant ve stálém angažmá v divadle Večerní Brno a ve zcela neposlední řadě pracoval jako všestranný studiový hudebník v rozhlase.

V první polovině sedmdesátých let se Milan Kašuba odmlčel a věnoval se zdokonalování své hry, aby se ve druhé půli dekády vrátil na scénu, kde jej čekala zásadní etapa jeho uměleckého života. Nejprve s Jiřím Adamem založili kytarové duo, to se po čase rozrostlo příchodem houslisty Jana Beránka a zpěvačky Mirky Křivánkové na legendární kapelu Ornis, která sice fungovala pouze něco málo přes tři roky, ale vydobyla si velmi výrazné postavení mezi domácími soubory své doby a respekt získala i v zahraničí. Po rozchodu Ornisu se Milan Kašuba vydal na sólovou dráhu, spolupracoval s big bandem Gustava Broma, v nejrůznějších formacích působil na české klubové a festivalové scéně, pravidelně nahrával a od poloviny devadesátých let se začal věnovat také pedagogické činnosti na brněnských hudebních školách a posléze na JAMU.

Doprovod Milanu Kašubovi zajistí při jeho narozeninovém koncertě výkvět o jednu až dvě generace mladších jazzmanů: saxofonista Radek Zapadlo, multiinstrumentalista Jiří Slavík, kontrabasista Peter Korman, bubeník Martin Kleibl, Moravské jazzové duo ve složení Milan Kašuba (kytara) & Petr Kořínek (kontrabas) a zpěvačka Geraldine Schnyder.

Line-up:

Moravské jazzové duo Milan Kašuba kytara & Petr Kořínek – kontrabas, Geraldine Schnyder – zpěv, Jiří Slavík – klavír, Radek Zapadlo – saxofon, Peter Korman – kontrabas, Martin Kleibl – bicí

Třiačtyřicetiletá Kanaďanka patří ve své generaci k nejzářivějším hvězdám jazzového piana. A také k nejpilnějším. Málokdy mine rok, aby nevydala nové album. A mine-li, můžete vzít jed na to, že ten následující vydá novinky nejméně dvě.

 

Je to skutečně tak: od roku 2003, kdy vstoupila se svým tehdejším sextetem na respektované barcelonské značce Fresh Sound do nahrávacího průmyslu velmi dobře přijatým albem Lifespan, natočila jen jako leader nebo spoluleader pětadvacet titulů. A to nepočítáme přes dvě desítky nahrávek, v nichž figuruje jako „sidewoman“. Málokdo na hudební scéně je tak nepřehlédnutelný jako Kris Davis.

Klavíru se začala jako šestiletá věnovat v kontextu klasické hudby, ale už na základní škole objevila jazz a ten ji naprosto pohltil, zejména Herbie Hancock a Keith Jarrett. Jazzový klavír pak také v Torontu vystudovala. Odtud už vedla přímá cesta do „hlavního města jazzu“ New Yorku, následovalo první album a strmá kariéra podložená nejen nezměrným talentem, ale také obrovskou pracovitosti a v neposlední řadě neuzavíráním se do jediné škatulky. Kromě zvládnutí stadardních jazzových prostupů se Kris Davis od začátku nebrání ani avantgardním tendencím včetně například hry na preparovaný klavír anebo autorství neobvykle instrumentovaných skladeb, jako je její suita pro čtyři basklarinety, kytaru, klavír, varhany a bicí. Ostatně, není náhoda, že Kris Davis patří do muzikantského okruhu Johna Zorna, jehož Bagately uvedla na mnoha místech světa, a byla i součástí Bagatelles Marathonu v roce 2019 v Praze.

Alba Kris Davis pravidelně figurují ve výročních žebříčcích jazzových nahrávek, deska New Standards Vol. 1, na které pracovala mimo jiné s trumpetistou Nicholasem Peytonem, získala v roce 2022 cenu Grammy za nejlepší jazzové instrumentální album. Dva roky předtím byla zvolena časopisem DownBeat – spolu s Kennym Barronem, který získal stejný počet hlasů – nejlepší klavíristkou.

Zatím poslední album Run The Gauntlet, páté na vlastní značce Pyroclastic, kterou založila před osmi lety, natočila Kris Davis v triu s basistou Robertem Hurstem (Wynton Marsalis, Branford Marsalis, Diana Krall ad.) a bubeníkem Johnathanem Blakem (Randy Brecker, Chris Potter, Donny McCaslin ad.). A tato hvězdná trojice také ozdobí koncert v rámci JazzFestBrno.

Line-up:

Kris Davis – klavír, Robert Hurst – kontrabas, Johnathan Blake – bicí

Klavíristka a skladatelka Nikol Bóková patří mezi nejsledovanější a nejúspěšnější tvůrkyně mladé generace. Jen v loňském roce koncertovala mimo jiné v Japonsku, Rakousku, Německu, Spojeném království či Itálii. Koncertuje a nahrává v různých sestavách i sólově, do Brna přiveze stabilní sestavu svého Tria.

 

Nikol Bóková se věnuje mnoha hudebním žánrům jako interpretka, její záběr sahá od baroka po současnou hudbu 19. a 20. století. Zároveň je ale mimořádnou autorkou vlastní, jedinečné hudby. V té uplatňuje klasické hudební vzdělání, jež kombinuje s prvky jazzu, vážné a populární hudby, moderního rocku a minimalismu. Už její debut Inner Place byl v roce 2019 nominován na Cenu Anděl a odstartoval rychle po sobě jdoucí diskografickou sérii, v níž najdeme jak alba natočená s triem, které spolu s protagonistkou tvoří Michał Wierzgoń a Martin Kocián, tak s dalšími spoluhráči, jako byli kytarista David Dorůžka, kontrabasista Jaromír Honzák nebo světově proslulý hornista Radek Baborák. Na kontě má ovšem i sólové klavírní nahrávky a také vstupy do klasické hudby, ať už Bachovy cembalové skladby nebo Wagnerovy a Straussovy orchestrální kompozice se sólovým klavírem. Nikol Bóková je držitelkou řady nejrůznějších ocenění od odborné veřejnosti a patří mezi bedlivě sledované osobnosti české hudební scény i v mezinárodním měřítku.

Line-up:

Nikol Bóková – klavír, Martin Kocián – kontrabas, Michał Wierzgoń – bicí

Sestavu založila kontrabasistka a skladatelka Klára Pudláková v rámci magisterského projektu na jazzové katedře pražské HAMU. První sestavu tvořily výhradně smyčcové nástroje, v další fázi existence se k souboru připojily dechy.

 

Principem tvorby Maomah je rozvíjení autorských skladeb na bázi klasické hudby prostřednictvím improvizace a rytmické svobody přejaté z jazzu. Kontrabas a troje housle na jednu stranu ctí pravidla kompozice, z druhé strany se i díky schopnostem a zkušenostem zúčastněných mohou strhnout proudem svobodné improvizace a díky tomu znějí skladby Kláry Pudlákové, jež tento posun nazývá hudebním mysteriem, pokaždé jinak. Hudební výraz a dynamika se tak neřídí notovým zápisem, nýbrž vzájemnou reakcí hudebníků a danou chvílí. Což platí i pro současné uskupení, ve kterém se původně smyčcová sestava (kontrabas a troje housle) rozšířila o dechy (saxofon, saxofon a klarinet, trombon).

Klára Pudláková je typickou představitelkou současné mladé hudebnické generace, které zpravidla nestačí jeden žánr, pohybuje se po širokém spektru stylů, vzájemně je propojuje a žádný z nich programově nehraje podle zavedených pravidel. Je tomu tak nejen v Maomah, které má z kontrabasistčina portfolia nejblíže ke klasické hudbě, ale také v alternativně folkovém Avokaduu s Anežkou Matouškovou nebo v dalších projektech tak či onak se dotýkajících jazzu a improvizované hudby Uthando, Pudlax či v duu se saxofonistou Michalem Wróblewskim.

Line-up:

Klára Pudláková – kontrabas, Jana Havláková – housle, Milan Jakeš – housle, Anna Romanovská – housle, Michal Wróblewski – saxofon, Štěpán Janoušek – trombón

Zakladatelem a hlavní postavou skupiny Helicopets je polský kytarista a skladatel Adam Baran, mladý hudebník, který se neuzavírá před žádným vlivem a patří mezi nejnadějnější polské tvůrce hudby dotýkající se jazzu.

 

Adam vyrostl na poslechu Björk, Radiohead a White Stripes. Ve svých dvaceti letech získal jazzové vzdělání, absolvoval Hudební akademii Karla Lipińského ve Vratislavi a Hudební akademii Karola Szymanowského v Katovicích. V té době byl ovlivněn především alby Johna Coltranea, Tomasze Stańka a Billa Frisella, což nasměrovalo jeho zájem o improvizovanou hudbu, které se od té doby plně věnuje.

Kromě toho, že založil skupinu Helicopets, ve které experimentuje s improvizací, elektronickými zvuky a neobvyklými aranžmá (kytara, baskytara, basklarinet, perkuse, elektronika), také spolupracuje s alternativními kapelami Patrick the Pan a Swiernalis a se zpěvačkou Alicjou Szemplińskou. Ve studiu i na pódiu spolupracoval mimo jiné s legendárním jazzmanem Michałem Urbaniakem, bluesovým virtuosem Romanem Puchowským a mnoha dalšími umělci a umělkyněmi. Doménou Adama Barana je neúnavné koncertování, a to jak v klubech, tak na velkých evropských festivalech (hrál mimo jiné na budapešťském Szigetu nebo na katovickém Off Festivalu. V roce 2024 byli jeho Helicopets vybráni slavným trumpetistou Nilsem Petterem Molvaerem do finále Jazz Juniors Competition, kde získali zvláštní ocenění, v jehož důsledku se v roce 2025 vydají na turné po celé Evropě.

Line-up:

Adam Baran – elektrická kytara, Panilas – basklarinet, Józef Biegański – perkuse, elektronika, Piotr Zygma – baskytara

Na české scéně má kytarista a skladatel David Dorůžka už dlouhá léta výsadní postavení a každé jeho album je sledováno pod drobnohledem. Bude tomu tak jistě i u novinky When the Child Was a Child, kterou pokřtí na koncertě v rámci JazzFestBrno a která vychází péčí vydavatelství Bivak Records.

 

„Polské kvarteto“ Davida Dorůžky a klavíristy Piotra Wyleżoła, tvořené špičkovými a zkušenými hráči, je zoceleno dlouholetou spoluprací na mezinárodní půdě. Hudebně se na novém albu vrací k čistě akustickému zvuku, ve kterém se spojuje jazzová tradice s prvky lidové hudby a přináší lyrický výraz, který se liší od předchozího Dorůžkova alba Andromeda‘s Mystery, jež si pohrávalo s až rockovými prvky. Ani v případě nahrávky When the Child Was a Child ale nepřijdou fanoušci o lecjaká překvapení. Jedním z nich jistě bude vstup mladého foukacího harmonikáře Nicholase Patu, jenž se nejen zúčastnil nahrávání, ale bude také hostem kvarteta na brněnském koncertě. Repertoárově se kromě původních kompozic můžeme těšit také na překvapivou interpretaci skladby amerického multiinstrumentalisty Sufjana Stevense.

David Dorůžka se zjevil na české scéně už v pubertálním věku, prošel studiem na Berklee, muzikantské zkušenosti nabíral v New Yorku i Paříži. Debutoval v roce 2004 albem Hidden Paths, za něž získal svoji první, ale nikoli poslední Cenu Anděl. Na dalších albech spolupracoval s významnými domácími, evropskými i zámořskými hudebníky včetně zástupců první ligy, jako jsou bubeníci Jorge Rossy nebo Jeff Ballard. Patří mezi nejzásadnější tvůrce střední české jazzové generace.

Line-up:

David Dorůžka – kytara, Piotr Wyleżoł – klavír, Michał Barański – kontrabas, Michał Miśkiewicz – bicí, & special guest Nicholas Patu – foukací harmonika

Ideální kapela pro rok 2025. Famózní koktejl stylů, na kterém se jsou schopni domluvit fanoušci nejrůznějších hudebních výrazů. Není náhoda, že už mají na kontě dvě ceny Grammy a další tři nominace.

 

Kanadští BadBadNotGood jsou ovšem dvojjediný kolektiv. Jednak instrumentální trio, jednak produkční tým – a úspěšní jsou v obou oblastech své činnosti. Jako producenti se pohybují hlavně ve sféře hip hopu, mají za sebou spolupráce s tak velkými osobnostmi, jako jsou Tyler, The Creator (ten jim ostatně v začátcích velmi výrazně pomohl v nakopnutí kariéry), Kendrick Lamar, Ghostface Killah nebo Charlotte Day Wilson.

Instrumentální skupinu založili v roce 2010 basista Chester Hansen, klávesista Matthew Tavares a bubeník Alexander Sowinski, v roce 2016 se k nim připojil častý spolupracovník, saxofonista Leland Whitty, zatímco Matthew Tavares postupně opouštěl pozici stálého člena a je od roku 2020 jen jakýmsi „mužem v pozadí“. Přestože se setkali díky společnému studiu jazzového programu na Humber College v Torontu, ve skutečnosti je svedla dohromady láska k hip hopu. Jejich vkus je ale nesmírně rozlehlý, kromě jmenovaných stylů se například nerozpakovali jistit záda R&B zpěvákovi Franku Oceanovi, ani na své druhé album nahrát cover anglické indierockové kapely My Bloody Valentine. Zjevně je zajímá jen hudba samotná, tedy taková, kterou považují za inspirativní, a další šuplíky jsou podružné.

Platí to i pro jejich vztah k jazzu, k němuž jsou jaksi z principu stále řazeni nejvíce (možná ale vlastně „jen“ proto, že jsou prostě instrumentální kapela a že svoje nástroje výtečně ovládají). Leland Whitty na toto téma řekl: „Vše, co se skutečně snažíme udělat, je vytvořit něco jedinečného a upřímného. Nepatříme do žádné škatulky, ani se neřídíme žádnou tradicí nebo něčím podobným.“ A Alexander Sowinski dodal: „K hudbě přistupujeme s jazzovým školením a při skládání používáme jazzový jazyk. Ale nejsme špičkoví hudebníci tohoto žánru, nepovažujeme se za jeho inovátory. Jazz má svoji historii, má svůj vlastní vývoj, k jeho udržení jsou potřeba určité předpoklady včetně mnohahodinového cvičení denně na nástroj. Tohle my jsme nikdy nedělali, vždycky jsme se spíš zajímali o produkci, o nahrávání, o koncepční vznik hudby, spíš než o zdokonalování naší sólové hry. Vidíme prostě hudbu jako celek, ne jen jako skládačku instrumentálních partů.“

BadBadNotGood nějakou dobu trvalo, než se jim podařilo svou originální a za všech okolností progresivní a nadžánrovou hudbou oslovit publikum. Dnes, po šesti úspěšných deskách, jsou ale v pozici těch, o nichž se coby o jedněch z nejvýraznějších vizionářů budoucnosti jazzové fúze mluví velmi silným hlasem.

V posledních letech patří Nate Smith k nejsledovanějším a také nejvlivnějším bubeníkům své generace. Není to jen proto, že se kromě jiné práce zaměřil na tvorbu série virálních videí, která zaznamenala milionová zhlédnutí. Je prostě pozoruhodný po všech stránkách.

 

Na bicí začal nyní padesátiletý rodák z Virginie hrát v jedenácti a v té době ho zajímal hlavně rock a funk. Zlom nastal v šestnácti, kdy slyšel Album of he Year, slavnou nahrávku Arta Blakeyho a Jazz Messengers z  roku 1981. Začal se seriózně věnovat jazzovému bubnování, vedle toho ale také studoval design a další umělecké obory. Jeho první velkou štací bylo hraní s Betty Carter v slavném klubu Blue Note v New Yorku. To odstartovalo jeho pozoruhodnou éru spoluprací se špičkovými umělci, díky kterým si vytvořil portfolio, které mu může leckdo závidět.

V roce 2003 Natea Smithe angažoval slovutný basista Dave Holland do svého kvinteta, a jako jeho člen natočil dvě alba Critical Mass (2005) a Pathways (2009). Ve stejné době úzce spolupracoval se saxofonistou Chrisem Potterem, s nímž natočil mezi lety 2006 a 2015 čtyři alba, v jeho diskografii najdeme další jednotlivé tituly s hvězdami jako jsou Patricia Barber, Randy Brecker, Takuya Kuroda, ale i náš Karel Růžička Jr., se kterým natočil pro vydavatelství Animal Music album Grace & Gratitude.

Nate Smith se nikdy nedržel úzkostlivě jazzových hranic, a čím byl zkušenější, tím více svůj záběr rozvolňoval. Proto jeho jméno najdeme například i na albech Paula Simona, Brittany Howard (zpěvačky kapely Alabama Shakes) nebo nadžánrového José Jamese. Ostatně, není bez zajímavosti, že jeden velký mimojazzový zásek má už ze svého mládí, než zahájil profesionální bubenickou kariéru: v roce 2001 byl spoluautorem a koproducentem písně Michaela Jacksona Heaven Can Wait vydané na albu Invincible, mimochodem jedné z nejpomalejších zpěvákových písní vůbec.

V nadžánrovém a nadstylovém duchu se odvíjí i sólová kariéra Natea Smithe. Debut KINFOLK: Postcards from Everywhere získal dvě nominace na ceny Grammy a o svých ambicích spojených s albem protagonista řekl: „Mým cílem bylo začít s nejjednoduššími prvky, zpívatelnými melodiemi se známými harmoniemi a použít je ke splétání příběhů, které působily nostalgicky, aniž by byly přehnaně sentimentální.“ Stejný počet nominací na nejprestižnější hudební ocenění na světě získal i za další projekt Kinfolk 2: See The Birds. Kromě těchto nejslavnějších alb vydal i další tři tituly, všechny s pozoruhodným skladatelskými i instrumentálním vkladem.

Na koncertě v rámci JazzFestBrno s Natem Smithem zahrají v triu James Francies, klávesista se smlouvou u prestižního labelu Blue Note, pro který natočil dvě sólová alba, a basista Michael League, vůdčí duch mimořádně úspěšných a i u nás populárních Snarky Puppy.

Chcete někoho potěšit vstupenkou na koncert, ale nevíte, jakou svým blízkým koupit? Proto máme Bad Cat ID – průkazku jazzového nadšence. Stačí si vybrat výši poukazu a ke každému od nás dostanete dárek navrch: poukaz na 1 500 Kč (s taškou), na 2 000 Kč (s tričkem), nebo na 4 000 Kč (s členstvím ve fanclubu).