Program

„Na rozdíl od strojů, jichž jsme otroky, představujeme něco, co je neomylně lidské; flexibilní, reaktivní a chybující.“ To říká v souvislosti s vydáním čerstvého zářijového alba Entity jedenapadesátiletý britský pianista Neil Cowley. O „strojích“, tedy těch hudebních, ostatně ví své.

 

Jako spousta jiných začínal s klasikou, dokonce tak navážno, že v pouhých deseti letech provedl Šostakovičův klavírní koncert ve ctihodné Queen Elizabeth Hall. Když se vymanil z puberty, učarovaly mu lehčí múzy, ale z hráčského mistrovství se neztratilo vůbec nic, a tak mohl koncertovat s řadou funkových a soulových kapel včetně slavných Brand New Heavies, a pouštět se do jazzrockových fúzí, až se propracoval k víceméně čistému jazzovému projevu. Pro sólový debut v pětadvaceti letech zvolil pseudonym Diamond Wookie. Vydával hudbu i pod dalšími „krycími jmény“ nebo v rámci projektů Pretz, Fragile State nebo Green Nuns of the Revolution, až v roce 2006 pochopil, že je nejvyšší čas postavit se na scénu sám za sebe, a jak je v kraji zvykem, založil klavírní Neil Cowley Trio. To si od začátku vedlo velmi úspěšně, hned za první desku Displaced získalo BBC Jazz Award a zahrálo si i ve výrazně sledovaných show jako je  Later… with Jools Holland. Vedle jazzové tvorby Cowleyho proslulost mezi ostrovními muzikanty přerůstala žánrové hranice a z pianisty se stal žádaný sideman, jehož asi nejvýznamnější zářezy do pažby jsou spolupráce na prvních dvou deskách veleúspěšné popové zpěvačky Adele.

Aktivní společenství Neil Cowley Tria vydávalo pravidelně co dva roky desky – a to až do roku 2018, kdy protagonista kapelu uspal ve prospěch potřeby zkusit si zase jednou něco sám za sebe, a to v ranku práce s elektronikou – čímž se dostáváme k onem svrchu zmíněným „strojům“. Album Hall of Mirrors, vlastně první sólové a pod jeho jménem, vyšlo po třech letech muzikantského bádání v roce 2021 a následovaly jej v rychlém sledu tři další počiny. Až do chvíle, než si uvědomil, že „s partou je to vždycky lepší“, jak praví klasik. Svolal staré parťáky, baskytaristu Rexe Horana a bubeníka Evana Jenkinse, ze staré triové kooperace sfoukli prach a uvedli se nejprve letos v červnu perlivým singlem Adam Alphabet a v září celým albem Entity, které trio představilo v plné síle a formě více než srovnatelné s jeho pozicí před pauzou. „Bylo to jako cesta domů,“ říká o obnovené spolupráci Neil Cowley. „Entity ale není ani návrat, ani odklon od původního zvuku. Je to zvuk Neil Cowley Tria s prstem zvednutým z tlačítka s nápisem ‚Pauza‘.“

S pověstí klavírního a improvizátorského génia, ale zároveň zázemím zajímavého životního příběhu, v němž sehrála roli náhoda, přijíždí původem izraelský třiačtyřicetiletý hudebník Yaron Herman.

 

Většinu dětství a raného mládí Yaron Herman prosportoval. Kariéru basketbalisty opustil v šestnácti, kdy pocítil nutkání přiblížit se hudbě. Nejen dosud skrytý talent, ale zároveň zvláštní učební metoda, ve které měly svoji váhu zdánlivě odtažité obory jako matematika, filozofie a psychologie, z něj do dvou let udělaly velmi nadějného klavíristu. Mihl se v bostonské Berklee, ale prestižní škola jej neokouzlila. Svým živým prostředím jej přivábil New York, kde strávil jamováním v klubech necelý rok, než mu vypršelo vízum.

„Potřeboval jsem tedy odcestovat do Izraele, vízum si obnovit, a pak se vrátit do New Yorku. Protože mi nezbývaly skoro žádné peníze, koupil jsem si levnou letenku s přestupem v Paříži. Tam jsem však kvůli sněhové bouři neměl přípoj do Izraele, a musel jsem tedy ve Francii strávit noc. Francouzsky jsem v té době neuměl ani slovo, neměl jsem k Francii žádný vztah, tamní kultura mě nezajímala. Ale protože se mi nechtělo zůstat v hotelu, šel jsem do jednoho jazzového klubu a tam jsem se dal do řeči s muzikanty, kteří tam v tu noc hráli. Jeden z nich mě pozval na další koncert, který měl mít o týden později. Nabídl mi, že bych si s ním tedy mohl zahrát. A že mohu do té doby přespávat u něj na nafukovací matraci. Když je vám osmnáct a někdo vám nabídne, že můžete bydlet týden u něj v Paříži, neodmítnete to. A tak jsem zůstal a postupně se to všechno nějak zvrhlo,“ zavzpomínal v časopise Harmonie na zásadní náhodu svého života Yaron Herman, pro kterého se Paříž stala novým domovem.

Debutoval v roce 2003 albem Takes 2 to Know 1 a jeho nahrávací i koncertní tvorba se dělí mezi čistě sólovou a kapelovou, nejčastěji v „posazu“ tria. Zcela zásadní je pro Hermana improvizace, na koncertech, kdy zejména při sólových nemívá předem dán program, který bude hrát, ale i ve studiu: „Na muzikantech, kteří mě ovlivnili a které pokládám za velikány, si vážím toho, že přestože improvizují, člověk má pocit, že jde o napsanou hudbu. Improvizace totiž není něco úplně libovolného, improvizace je kompozice v reálném čase. Já se na svých albech pokouším o něco podobného.“ Je to případ i jeho posledního alba Alma, které patří mezi čistě sólová a plně improvizovaná. „Na tomto albu jsem chtěl jít k tomu podstatnému. Bez předem definovaného konceptu, plánu, představy o konkrétních tématech. Prostě sedět u klavíru, zavřít oči a nechat se vést hudbou. na vnitřní cestě,“ říká.

Kromě vlastní autorské tvorby se Yaron Herman věnuje i úpravám převzatých skladeb, které používá jako témata k improvizaci. Někdy se hlásí ke svým kořenům, když hraje skladby židovských autorů – nahrál dokonce jazzovou verzi izraelské hymny. Stejně jako někteří jeho další nástrojoví kolegové, třeba Brad Mahldau, se ovšem nebojí sáhnout pro inspiraci ani do oblasti populární hudby: tímto způsobem do svého playlistu už vylovil například Leonarda Cohena, Nirvanu, The Police, ba i Britney Spears.

Uvidíme, k čemu tohoto nesmírně kreativního a jaksi přirozeně originálního umělce bude inspirovat krásné prostředí Vily Tugendhat. A bude tato inspirace, a tudíž i klavíristův program, odlišná v podvečer a večer, tedy mezi jednotlivými dvěma koncerty, které Yaron Herman v Brně odehraje?

Jedna z nejkultovnějších osobností současné jazzové scény, zosobňující její proměnlivost a provázanost s dalšími žánry, dokazující, že jestli něco aktuální jazz není, tak nevzrušivý zvukový doprovod ke kafíčku tet posedávajících na lázeňských kolonádách.

 

Kamasi Washington běžně hrává nejen na jazzových festivalech, ale také na gigantických multižánrových akcích předpovídajících směry hudebního dění, jako je třeba barcelonská Primavera Sound, anglické Glastonbury nebo americká Coachella. Hodí se sem dokonale, se svou vždy vizuálně vystajlovanou robustní postavou a ještě robustnějším tónem tenorsaxofonu, v čele brilantně sehrané muzikantské smečky připomínající pouliční gang.

Hudba Kamasiho Washingtona je nezařaditelná, na jedné straně hraje odvázané a svižné improvizace s funkovými grády, za které by se nestyděli třeba Sly And The Family Stone nebo Miles Davis v příslušných obdobích, na straně druhé je doslova hudebním architektem, který na svých koncepčních vesměs tříhodinových albových projektech The Epic (2015) a Heaven and Earth (2018) využil mohutného orchestrálního zvuku stejně jako postupů připomínajících psychedelickou hudbu.

Každopádně, hudební kořeny Kamasiho Washingtona jsou v zásadě jazzové, ale dřív, než doslova vykopl dveře do první ligy tohoto žánru, hrál s hudebníky spíše z oblasti hip hopu a elektroniky – už při studiích se skamarádil s progresivní osobností černé hudby Thundercatem, s nímž od té doby paralelně spolupracuje, opakovaně nahrával například pro rapera Snoop Dogga či producenta Flying Lotuse a první opravdu „velké album“, na němž jsme mohli jeho jméno zaznamenat, byl hiphopový majstrštyk Kendricka Lamara To Pimp a Butterfly (2015). Na hraně jazzu a dalších subžánrů černé hudby je i „supergroup“ Dinner Party, kterou založil v roce 2020 s klávesistou Robertem Glasperem, multiinstrumentalistou Terracem Martinem a DJem a producentem 9th Wonderem.

V květnu letošního roku vyjde Kamasimu Washingtonovi nové album Fearless Movement, na němž se objeví mimo jiné slavný raper André 3000 nebo funkový kmotr, dvaaosmdesátiletý George Clinton. Ještě před vydáním pustil Washington do světa zprávu, že se bude jednat o taneční album, čehož se část posluchačů lekla. „Když říkám taneční, nemyslím to doslova. Tanec je pro mě něco, co vyjadřuje pohyb lidského ducha, takže je to vlastně něco podobného jako hudba. A to je to, o co mi na albu jde,“ uvedl saxofonista svoje výroky na pravou míru.

Album je poznamenáno dvěma věcmi – tím, že část jeho materiálu vznikala za covidové pandemie a protagonista si podle vlastních slov uvědomil vlastní smrtelnost, a na druhé straně radostným faktem, že se ve stejné době stal otcem dcery. Už v jejích dvou letech jí pouštěl svoje oblíbené mistry, Johna Coltranea, Ornettea Colemana a Erika Dolphyho. „Chtěl jsem jí ukázat tu nejlepší hudbu,“ říká. A dodává, že si pak s dcerkou sedl ke klavíru a na základě motivu, který si neustále vybrnkávala dokola, vznikla pro album skladba Asha The First.

V Kamasim Washingtonovi přijíždí na JazzFestBrno další z klíčových a vysoce aktuálních osobností, které teď a tedy píšou dějiny jazzu a za pár desítek let jim budou patřit hlavní kapitoly každé byť sebepovrchnější studie hudebních historiků.

Chcete někoho potěšit vstupenkou na koncert, ale nevíte, jakou svým blízkým koupit? Proto máme Bad Cat ID – průkazku jazzového nadšence. Stačí si vybrat výši poukazu a ke každému od nás dostanete dárek navrch: poukaz na 1 500 Kč (s taškou), na 2 000 Kč (s tričkem), nebo na 4 000 Kč (s členstvím ve fanclubu).