PROGRAM 2023

Vyslanec českého jazzu v nejvyšších patrech světové scény, varhaník, skladatel a producent Ondřej Pivec, připravil ve spolupráci s JazzFestBrno nový projekt, který představí na samostatném koncertě, v jehož průběhu bude pokřtěno i nové album, jež vydává s festivalem spjatý label Bivak Records.

Jan Hammer, Miroslav Vitouš nebo Jiří Mráz. Muzikantské osobnosti s kořeny v 60. letech, které zasáhly (nejen) do světového jazzového dění a spolupracovaly s řadou významných osobností hudební scény. Ondřej Pivec je v jistém ohledu jejich následovníkem: do své vynikající kapely si jej vybral jeden z předních současných zpěváků Gregory Porter a jako člen jeho ansámblu také Ondřej v roce 2017, coby třiatřicátník, získal nejvyšší myslitelné hudební ocenění Grammy Award. Pozice spoluhráče osobnosti Porterova kalibru ale nespadla z nebe. Ondřej Pivec se stal už jako velmi mladý muzikant etablovanou osobností doma v Česku a se svou první významnou kapelou Organic Quartet, kterou založil v jedenadvaceti letech, projel celou Evropu. V roce 2009 se Ondřej rozhodl zkusit svoji kariéru nakopnout přestěhováním do jazzové pravlasti. V New Yorku se mu kromě lekcí u významných varhaníků a účasti na desítkách jamů podařilo prorazit také na gospelové scéně v harlemských a brooklynských kostelích a navázat kontakty s řadou zajímavých hudebníků, s nimiž se podílel na nejrůznějších stylově rozmanitých projektech. Covidové období jej na několik měsíců vrátilo zpátky do Česka. A protože Ondřej není z těch, kteří by dokázali nečinně čekat u telefonu, až jim zavolá jejich zaměstnavatel, dal dohromady nový projekt Greatest Hits 4000, který poprvé uvedl naživo v rámci série JazzFestBrno on Screen. Protože měl už od svých začátků vybraný cit pro spoluhráče, i tentokrát oslovil špičkové muzikanty z domácí scény, klávesistu Jana Steinsdörfera, baskytaristu Jana Jakubce a bubeníka Filipa Ernsta. Nová skupina si bere po hrstech z klasických i moderních stylů převážně afroamerické hudby, jazzu, funku, gospelu, hip-hopu i soulu, vlivy přetváří do osobitého a mimořádně energického tvaru a přináší hudbu respektující odkaz americké hudby 20. století a zároveň sledující ten nejsoučasnější zvuk a výraz. Živá nahrávka, která bude v divadle Husa na provázku pokřtěna, prošla pečlivou studiovou postprodukcí a mixem i masteringem nejvyšší kvality.

Line-up:

Ondrej Pivec –  hammondky, Jan Jakubec – baskytara, Filip Ernst – bicí, Jan Steinsdorfer – klávesy

Line-up:
Helge Sunde – dirigent, Benny Brown – trubka, Oskar Török – trubka, Štěpánka Balcarová – trubka, Jan Jirucha – trombon, Robert Hedemann – bastrombon, Andrea Šulcová – flétna, Marcel Bárta – altsaxofon, sopránsaxofon, Luboš Soukup – tenorsaxofon, Jonas Brinckmann – barytonsaxofon, basklarinet, Vít Křišťan – piano, Tomáš Sýkora – elektronika, Robert Balzar – kontrabas, Kamil Slezák – bicí, Małgorzata Hutek – zpěv, Epoque Quartet

Line-up:

John Clayton – kontrabas, dirigent, leader, Jeff Hamilton – bicí, leader, Dan Bárta – zpěv, Akiko Tsuruga – hammondky, Keith Fiddmont, Jacob Scesney, Rickey Woodard, Steven Ragsdale, Adam Schroeder – saxofony, Bijon Watson, Clay Jenkins, James Ford, Gilbert Castellanos, Tanya Darby – trubky, Ira Nepus, Ivan Malspin, Erik Hughes, Juliane Gralle – trombony, Tamir Hendelman – klavír, Steve Kovalcheck – kytara, Jon Hamar – kontrabas

Je prakticky nemožné popsat nesčetné hudební vlivy a inspirace, které se promítají do repertoáru Jaga Jazzist, aniž by se člověk dostal do víru žánrového pomatení. Zvukový rozsah a rozmanitost skladeb této norské kapely je skutečně nebývalá.

Kapelu Jaga Jazzist založili v roce 1994 v malém městě Tønsburg sourozenci Horntvethovi. A i když nejmladšímu Larsovi bylo tehdy pouhých čtrnáct let, záhy se stal hlavním skladatelským hlasem kapely, byť se na podobě skladeb významnou měrou i nadále podíleli jeho starší sourozenci – bratr Martin a sestra Line.

Kapela vydala svůj debut Grete Stitz v roce 1996 a okamžitě upoutala pozornost fanoušků, hudebních kolegů, producentů i majitelů podniků v srdci norské hudební scény. „Byli jsme docela bizarní skupina a Grete Stitz všichni vnímali jako velmi zvláštní album. Začali jsme hrát více koncertů v Oslu, většinou v malých klubech,“ ohlíží se multiinstrumentalista Lars. Následovalo osmadvacetiminutové čtyřskladbové EP Magazine, na němž se začal naplno projevovat hlas Jaga, jehož textovou šíři, filmový zvuk, niterný lyrismus a nástrojovou pestrost propojoval Larsův kompoziční rukopis. Přelomovým momentem se pro kapelu stal podpis smlouvy s vydavatelstvím Ninja Tune v roce 2002 a následné vydání dlouhohrajícího singlu A Livingroom Hush. Ten se setkal s mezinárodním ohlasem. „Ninja Tune nám pomohlo dostat se do celého světa. Najednou jsme hráli v Japonsku, koncertovali v dalších místech, kde jsme nikdy dřív nebyli a chodily na nás mraky lidí,“ vzpomíná bubeník Martin.

Jaga Jazzist až do dnešních dnů vydali u Ninja Tune šest úspěšných alb. Všichni současní členové ovlivňují nejen s touto kapelou, ale i s vlastními projekty podobu norské hudební scény. O to pozoruhodnější je, že pět ze současných osmi členů hraje v kapele od první zkoušky. Vedle sourozenců Horntvethových to jsou basák Even Ormestad a vibrafonista Andreas Mjøs. Přestože Jaga Jazzist příští rok oslaví třicet let od svého vzniku, stále se jim daří vyhnout předvídatelnosti, která se u kapel dosahujících podobné dlouhověkosti občas dostaví. Jaga ale s každým koncertem znovu a znovu dokazuje, že rozhodně nepřešlapuje na místě a kráčí stále vpřed.

Po koncertě norského ansámblu se můžete těšit na after party s Aid Kidem. Jedna z předních osobností české elektronické scény zahraje svůj dj set.

Trumpetista Ibrahim Maalouf se po téměř deseti letech vrací do Brna, aby zde představil Trumpets of Michel Ange – svůj inovativní projekt, který ale zároveň nese jeho nezaměnitelný rukopis. Zavede nás do světa, kde folklór a moderna splývají v jedno.

Ibrahim Maalouf se narodil v roce 1980 v Bejrútu do rodiny, která byla kulturou doslova prosáklá. Je synem trumpetisty Nassima Maaloufa a klavíristky Nadi Maalouf, synovcem spisovatele Amina Maaloufa a vnukem novináře, básníka a muzikologa Rushdiho Maaloufa. Mimochodem byl to právě jeho otec, kdo v šedesátých letech minulého století vynalezl trubku se čtvrtým pístem, na kterou Ibrahim dodnes hraje hudbu s čtvrttóny a dalšími mikrointervaly.

Ibrahim po útěku rodiny z Libanonu uprostřed občanské války studoval ve Francii až do sedmnácti let přírodní vědy a snil o kariéře architekta. Ve stejné době na sebe ovšem upozornil odbornou hudební veřejnost, když s komorním orchestrem fenomenálně interpretoval druhý Bachův Braniborský koncert, mnohými trumpetisty považovaný za nejtěžší klasický trumpetový opus. Právě tehdy se setkal s legendárním trumpetistou a učitelem svého otce Mauricem Andrém, který jej ponoukl k tomu, aby se hudbě začal věnovat naplno. Dráha umělce tak převážila nad perspektivou vědeckého povolání a po vystudování pařížské konzervatoře se trumpetista ostřílel před publikem především klasickým repertoárem. Samotná klasika mu však brzy nestačila. Už v dětství mu totiž učarovala improvizace, arabské maqamy i touha bavit lidi, Ibrahim si tak záhy získal širokou posluchačskou obec. Za posledních patnáct let pak produkoval, skládal, aranžoval a režíroval více než dvacítku alb pro sebe i další umělce. Složil také více než deset symfonických skladeb a dvacet filmových soundtracků. Zároveň nikdy nepřestal vyjadřovat svou lásku k trubce a improvizaci. Předloni vydal knihu Petite philosophie de l’improvisation a inicioval vznik rozhlasového pořadu Improbox na stanici TSF Jazz, který zdůrazňuje význam improvizace ve všech profesích. Ostatně Ibrahim sám sebe označuje jako aktivistu za opětovné začlenění improvizace do hudební výuky i národního vzdělávání.

V nejnovějším projektu, v jehož názvu odkazuje na italského génia Michelangela, se Ibrahim Maalouf jako obvykle pouští do tvorby, která kloubí sofistikovanost a náročnost s přístupností co nejširšímu publiku. Zakořeněná je v jazzu, popu a world music, ale vznikla také pod nepřehlédnutelným vlivem urban music. Maalouf je v současnosti zřejmě nejpopulárnějším instrumentalistou francouzské hudební scény. Jeho obliba na domácí scéně v kombinaci s vydatnou porcí práce pro filmový průmysl znamená, že Maaloufovy výjezdy do zahraničí se stávají čím dál větší vzácností. Koncert na festivalu JazzFestBrno má tak veškeré předpoklady pro to, aby se stal jednou z hlavních hudebních událostí podzimu.

Tento pětašedesátiletý patnáctinásobný držitel Grammy (a třicet šestkrát nominovaný) patří mezi nejvýznamnější hudebníky současnosti a je bezesporu největší hvězdou svého nástroje.

Spolupracoval s mnoha umělci z celého světa i napříč žánry, od amerického jazzmana Chicka Corey přes irského bluesrockera Roryho Gallaghera až po řadu představitelů world music z Indie či Afriky. V Brně Béla Fleck představí naživo v doprovodu své kapely složené z dalších mistrovských, o generaci mladších, hudebníků album My Bluegrass Heart, které vyšlo v roce 2021.

V živé podobě projektu My Bluegrass Heart, který Béla Fleck v roce 2024 přiveze do Brna, se představí po klasikově boku právě většinou zástupci oné mladší generace. A to jak těch, kteří se přímo v rolích hostů na albu podíleli, jako je brilantní houslista Michael Cleveland, hvězdná mandolinistka Sierra Hull nebo kytarista Bryan Sutton, tak další hudebníci, kteří patří k absolutním současným profesionálům, schopným skvěle zahrát prakticky na kterýkoli nástroj z bluegrassové rodiny, Justin Moses a Mark Schatz.

Jazzový mohykán Dave Holland dokáže zaujmout mnoha způsoby – v sólovém kontrabasovém recitálu, jako motor jazzového komba i rafinovanými aranžemi svého autorského big bandu. Pro svoji brněnskou premiéru zvolil trio s oblíbenými dlouholetými spoluhráči Ericem Harlandem a Kevinem Eubanksem.

Z Velké Británie jej vytáhl Miles Davis uprostřed angažmá ve slavném klubu Ronnie Scott´s, kde koncem šedesátých let Dave Holland ostřil jazzové ostruhy jako „house bassist“, aby se záhy poprvé stal součástí jazzové historie. Natočil s Davisem totiž hned tři nesmrtelné klasiky Filles de Kilimanjaro, In a Silent Way a Bitches Brew. Do historie žánru se od té doby zapsal ještě mnohokrát, ať už jako spoluhráč, či kapelník. Holland totiž velmi brzy zjistil, že vedle schopnosti pracovat ve službách hudebních vizionářů kalibru Davise, Hendersona, Hancocka, Corey, Breckera, Methenyho nebo Braxtona, má i dar kapelnický. Už v roce 1972 pro ECM natočil svůj Quartet, který se v mnoha personálních obměnách objevoval v průběhu celé Hollandovy kariéry. Dokázal se také metamorfovat třeba v pětici nebo hned celý bigband, vždy se záviděníhodným personálním obsazením. Nejsoučasnější verze Hollandovy domovské kapely má formu jazzového trojúhelníku, jehož vrcholy vedle lídra samotného okupují kytarista Kevin Eubanks a bubeník Eric Harland.

Hollandova kapelnická role přirozeně prorůstá s úlohou skladatelskou, jeho plodnost bere dech. Pro současné trio opět napsal jádro repertoáru, ale pozadu nezůstal ani Eubanks, jenž skladatelsky výrazně přispíval již dříve, např. na fantastické desce Extensions Hollandova kvarteta z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Pro Eubankse je tohle trio ostatně tak trochu návratem do domovského přístavu poté, co patnáct let šéfoval kapele ve slavné The Tonight Show televizní stanice NBC a po opuštění tohoto angažmá v roce 2010 vystupoval především se svojí vlastní kapelou.

Dave Holland má na spoluhráče čich. Aby také ne, když prošel školou u největšího mistra tohoto oboru, Milese Davise. Ve společnosti Eubankse a Harlanda dává vzpomenout mimo jiné i na své stylotvorné kytarové trio Gateway s Johnem Abercrombiem a Jackem DeJohnettem.

Kytarista John Scofield před lety doslova rozjančil vyprodané Sono Centrum svými předělávkami největších country hitů. Nyní se vrací na místo činu s čerstvým repertoárem, v němž si bere na paškál známé hudební vypalovačky ze svého mládí.

Umělec, který dokáže hrát víc než jeden hudební styl skutečně plynule, virtuózně a upřímně, je dnes velmi vzácným druhem. Pohled do Scofieldovy diskografie je ohromující, jeho stylový záběr je neskutečný. Posuďte sami: mainstream, jazzrockové období, dobře známá a vysoce oceňovaná je jeho hra v kapele Milese Davise na počátku 80. let. Stejně vysoko stojí spolupráce s Joe Hendersonem, Joe Lovanem, poutavé big bandové album Quiet s Wayne Shorterem, zjazzované hity s projektem the New Standard Herbieho Hancocka, interpretace skladeb Raye Charlese, exkurze do světa gospelu s Piety Street Bandem či zmíněné Country for Old Men, s kterým zavítal v roce 2016 na JazzFestBrno, aby fanouškům ukázal, co všechno se dá s často jednoduchými country písněmi udělat.

Nejnovějším přírůstkem do Scofieldova nebývale pestrého portfolia je projekt nazvaný Yankee Go Home. „Název je pro mě taková hříčka, že my „Yankeeové“ přebíráme hudbu naší vlasti. Tato kapela hraje Roots-Rock-Jazz, což je jeden ze způsobů, jak ji definovat, i když, mám-li být upřímný, dělám to nerad!“ říká trojnásobný držitel ceny Grammy. Koncepce Yankee Go Home spočívá v coververzích americana i rockových hitů a zjazzovaných folkových písních, jež doplňují vybrané Scofieldovy autorské skladby napsané v tomto duchu. Scofield se znovu spojuje se svými teenagerskými rock’n‘rollovými kořeny, které přirozeně podbarvuje svojí padesátiletou jazzovou praxí. Neil Young, Stevie Wonder, Grateful Dead, Sting či Leonard Bernstein – to je jen letmý výčet Scofieldových inspiračních zdrojů. Kapelu tvoří Jon Cowherd, mimo jiné klávesista Cassandry Wilson, baskytarista Vicente Archer známý třeba ze spolupráce s Robertem Glasperem a bubeník Josh Dion. „Tihle kluci jsou pozoruhodně všestranní, prostě tak dobří, jak to jen jde, pokud jde o interaktivní, kreativní hraní. Zkoumáme rock, funk, country i jazz a fantasticky se u toho bavíme,“ dodává Scofield.

Klavírista Tigran Hamasyan prožil formativní roky na losangeleské a newyorské scéně, arménské kořeny však ve své hudbě nikdy nezapíral. Právě naopak. Nyní se vůbec poprvé pouští do kultovních skladeb Velkého amerického zpěvníku, a to bez bázně a přehnaného respektu.

Mezi pianisty je Hamasyan unikátní postavou. Vyniká schopností přiblížit sofistikovanou a náročnou hudbu širšímu publiku. „Skládám a hraju to, co vychází z mého srdce – v tom je zřejmě ten trik,“ vysvětluje si tuto skutečnost sám klavírista, který měl už jako batole sklon hrát si místo běžných dětských hraček s magnetofony či klavírem. Ostatně už ve třech letech hledal způsoby, jak na klavír zahrát písničky Beatles, Louise Armstronga, Led Zeppelin, Deep Purple či Queen. Když mu bylo šestnáct, přestěhovala se jeho rodina do Spojených států, kde Hamasyan záhy vyhrál řadu klavírních klání, například hlavní cenu v Monkově soutěži. Trofej o to cennější, že porotě tehdy předsedal Herbie Hancock. Od té doby se začala psát Hamasyanova profesionální kariéra, během níž vydal už deset řadových alb.

To doposud poslední, s letopočtem vydání 2022, se jmenuje StandArt a přináší úpravy skladeb z Great American Songbook v podání Hamasyanova tria, v němž působí také kontrabasista Matt Brewer a bubeník Justin Brown. „Jestli existuje nějaká nevýhoda nových verzí skladeb z Great American Songbook, které každoročně vydávají zpěváci a jazzoví instrumentalisté, pak je to společný pocit, že písně jsou posvátné, nedotknutelné. Jako kdyby každý, kdo zpracovává Lauru nebo Body and Soul, podepsal pakt o neútočení a slíbil, že bude mezi základními stavebními kameny těchto písní pouze jemně nakračovat,“ říká Hamasyan. To, co se odehrává na StandArtu, je přesný opak. Známé melodie jen nenápadně probublávají, zatímco každý další aspekt hudby prochází živými a překvapivými proměnami. Hamasyan přistupuje k těmto písním jako ke cvičení na téma a variace. Vyvažuje předem připravené plochy s momentální spontánností improvizace a výsledkem jsou nové způsoby, jak slyšet staré melodie. Rtuťovitý Hamasyan, který v posledním desetiletí vydal nahrávky, na nichž se střetávají teskné folkové melodie s hutnými heavymetalovými hromy, zkrátka nemá zájem papouškovat starý jazyk. Jako hbitý myslitel miluje standardní repertoár – ale ne jeho standardní zpracování. Hledá v něm něco zvláštního a vytváří si svůj vlastní svět.

Trio Noble-Slavík-Clarvis hraje čistě akustickou muziku, která hluboce vychází z jazzové tradice a způsobů hraní z minulosti. Ty však tvůrčím způsobem transformuje do současné podoby a zároveň tak poukazuje na možný budoucí vývoj tohoto žánru.

V triu se setkávají český kontrabasista Jiří Slavík a dva o generaci starší muzikanti z Velké Británie, kterými jsou přední anglický jazzový pianista Liam Noble a dvorní perkusista studia Abbey Road Paul Clarvis. Společné nahrávky tohoto uznávaného tandemu měly na Slavíka zásadní vliv už od dob, kdy je jako student londýnské Royal Academy of Music poznal. Noble a Clarvis spolu hraji v různých formacích a velmi rádi se potkávají také v duu, aby s lehkostí, nadhledem a grácií společně proplouvali popovým, klasickým a jazzovým repertoárem. Oba hudebníci si vždy dokáží pohrávat s dynamikou a radovat se ze společného muzicírování.

O radosti z muzicírování se často zmiňuje i Jiří Slavík. Je pro něj alfou a omegou jeho rozmanitých hudebních projektů. Jeho setkání s dvojicí Noble-Clarvis před pár lety v Brně se postupně rozvinulo až do podoby společného tria a alba, které letos vychází u Bivak Records. Název desky Nostalgia napovídá, že se jedná o návrat do minulosti. Kromě autorské hudby zní z nahrávky třeba aranžmá skladeb George Gershwina a Charlese Minguse nebo nečekané cover verze světoznámých písní It’s a Long Way To Tipperary či Škoda lásky. Trio však jazzové standardy a věčné hity posouvá do dnešního kontextu. „Tato deska je asi tím nejjazzovějším počinem, jaký jsem kdy udělal. Pánové Noble a Clarvis jsou opravdovými mistry svého oboru s dovednostmi, které můžeme vídat čím dál vzácněji. Nastupující generace už totiž takhle nehraje. Výsledkem však není hudba jako ze staré konzervy, právě naopak. Jako byste vařili z kuchařky Magdaleny Dobromily Rettigové, ale zároveň jste neodolali pokušení ozvláštnit recept moderní kuchařskou technikou,“ avizuje Slavík. A my potvrzujeme, že tato hudební kombinace chutná skutečně neotřele.

Mexická malířka Frida Kahlo a staletími se táhnoucí tradice tarotových karet. Dva nejsilnější inspirační zdroje saxofonistky Melissy Aldany jsou vskutku rozličné, oba však vedly až k nominaci na Grammy za nejlepší improvizované jazzové sólo. Kariéra jihoamerické señority je tak v plném rozpuku.

Melissa Aldana se narodila v chilském Santiagu a vyrůstala v hudební rodině. Její otec i dědeček hráli na saxofon a ona se v jejich šlépějích vydala, když jí bylo pouhých šest let. Ve 24 letech se stala první instrumentalistkou a prvním jihoamerickým hudebníkem, který vyhrál Mezinárodní jazzovou saxofonovou soutěž Thelonia Monka, později absolvovala na proslulé Berklee College. V roce 2019 vydala úspěšné album Visions inspirované Fridou Kahlo. Aldana vytvořila paralelu mezi svými zkušenostmi hráčky na saxofon v převážně mužské komunitě a zkušenostmi Fridy jako ženské vizuální umělkyně, která se snažila prosadit v oboru, jemuž také dominovali spíše muži.

Jedinečný talent nenechal chladnými ani skauty Blue Note, a tak loňská novinka 12 Stars vyšla právě pod křídly tohoto kultovního labelu. Deska se zabývá tématy výchovy dětí, rodinného odpuštění, přijetí a sebelásky. Těsně před vypuknutím pandemie si Aldana prošla osobními problémy s ukončením vztahu. „Pak udeřila pandemie a já se dostala na úplné dno. Potřebovala jsem něco změnit, a tak jsem se obrátila do sebe. Uvědomila jsem si, že stejný proces jako v mém životě, probíhá i v hudbě. Došlo mi, že přijímat vše, dokonce i chyby, je smysluplnější než dokonalost,“ ohlíží se Aldana. Během tohoto období se začala zabývat dějinami a kulturou tarotu. „Jak jsem studovala karty, začala jsem o každé z nich zvlášť psát hudbu. Zjistila jsem, že v tarotu je vlastně popsaný proces, kterým všichni procházíme během naší cesty tady na zemi.“ My už se můžeme těšit, jaké hudební karty nám talentovaná skladatelka a saxofonistka při své brněnské premiéře vyloží.

Pianista Emmet Cohen přivítal za uplynulé roky ve svém newyorském bytě desítky hudebníků a miliony diváků. Z jeho série Live from Emmet’s Place se stala nejsledovanější pravidelná online jazzová show na světě. Nyní si jeho hudbu konečně můžeme užít i jinak než jen prostřednictvím jedniček a nul.

Emmet Cohen patří mezi klíčové hudební postavy své generace. Vystudoval jazzový klavír na Manhattan School of Music a University of Miami a již v mladém věku zvítězil v mnoha klavírních soutěžích. Brzy začal spolupracovat s moha významnými hudebníky v New Yorku, například s Ronem Carterem, Christianem McBridem či Kurtem Ellingem. Když přišla pandemie, Cohen patřil k nejrychleji reagujícím umělcům na její důsledky. Ve svém bytě začal pořádat týdenní koncerty nazvané Live from Emmet’s Place. Živé přenosy nasbíraly přes sto tisíc pravidelných diváků po celém světě. „Toto období mi dalo prostor prozkoumat spolupráci s tak širokým spektrem hudebníků, o jakém se mi ani nesnilo. Díky této zkušenosti jsem se toho o sobě hodně naučil a se svým triem jsem objevil, co dělá některé momenty výjimečnými. Inspirovalo mě nesčetné množství hudebníků, kteří nám pomohli rozvinout náš koncept a dosáhnout hlubšího smyslu našeho umění,“ ohlíží se Cohen. Nabité zkušenosti a dojmy otiskl do své debutové desky Future Stride, na kterou loni navázal albem Uptown in Orbit. Na něm opět nechává vyniknout svoji fenomenální techniku a potvrzuje, že se svým triem dokáže zvládnout jakýkoli styl. S jedinečným citem navštěvuje skladby Gerryho Mulligana, Dukea Ellingtona a dalších, přičemž pečlivě sleduje idiom každého z nich a zároveň nenápadně přidává něco svého. Nechybí ani Cohenovy originály.

Ať už při koncertu budete konzumovat čaj či nějaký nápoj s kapkou alkoholu, můžete si být jistí, že Emmet Cohen vám zprostředkuje jedinečný zážitek. Cabaret des Péchés je vlastně jen takový trochu větší obýváček a přesně v takovém prostředí se Cohen cítí jako ryba ve vodě.

Kurta Rosenwinkela předchází pověst kytaristy, který dokáže v několika řádcích hudby odvyprávět více než mnozí hudebníci za celou kariéru. Neúnavný objevitel, jehož projekty sahají od sólových až po orchestrální, se v Brně tentokrát představí se svým hvězdně obsazeným kvartetem.

Rodák z Philadelphie ve svých jinošských letech dva a půl roku navštěvoval Berklee College, aby ji následně na konci 80. let vyměnil za školu života na turné s legendárním vibrafonistou, skladatelem a pedagogem Garym Burtonem, v té době děkanem školy. Nyní, po více než třech desetiletích na scéně, patří nezpochybnitelně mezi nejvýraznější osobnosti jazzové scény. Mezinárodní uznání si získal mimo jiné i díky své nátuře. Rosenwinkel se totiž neohlíží na trendy a dělá si hudbu po svém. Jeho harmonicky bohatý, rytmicky svobodný a nebývale plynulý styl v kombinaci s průkopnickým zvukovým pojetím kytary změnily způsob vnímání a hraní na tento nástroj. Z jeho téměř dvaceti studiových alb můžete slyšet jak skladby výrazně ovlivněné jazzovou tradicí, tak elektroniku s naprogramovanými beaty, hip hop stejně jako caipirinhu. To je název žánru, který si Rosenwinkel sám vymyslel pro svoji směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu, s níž vystoupil na festivalu JazzFestBrno zatím naposledy.

Pro své letošní brněnské vystoupení zvolil formát kvarteta, v němž figurují jeho staří známí – klavírista Aaron Parks, kontrabasista Doug Weiss a bubeník Gregory Hutchinson. Kapela na koncertech hraje perly z bohaté Rosenwinkelovy skladatelské historie, ale zároveň má v repertoáru už značné množství vlastních nových kompozic. „Myslím, že klíčem k poslechu naší muziky může být představa krajiny. Touláme se po údolích i po lesích, neustále objevujeme další úchvatné výhledy a zažíváme jedinečné pocity. Trochu jako když jsme před deseti lety na kosmickém Star of Jupiter vzhlíželi k nebesům, jen jsme tento koncept přenesli do pozemské sféry, protože i tady je stále hodně co objevovat,“ dodává Rosenwinkel.

Talentovaný slovenský klavírista a skladatel Alan Bartuš, který spolupracoval i s jednou z hvězd večera bubeníkem Gregorym Hutchinsonem, představí na úvod své sólové debutové album Solology.

Vítěz soutěží Jazz Start Up, Excellence Piano Awards či Austrian Ö1 Jazz Prize se díky svému talentu dostal i na Manhattan School of Music v New Yorku. Po úspěších v triové sestavě nyní přichází se svým sólovým debutem, pro který hledal inspiraci v hudbě velikánů jazzového klavíru jako Keith Jarrett, Herbie Hancock, Chick Corea nebo Kenny Kirkland.

Line-up:

Alan Bartuš – klavír

Bubeník a skladatel Udi Shlomo se narodil v Izraeli, jeho rodinné kořeny sahají také do Iráku, Polska a Československa. Shlomo zhudebňuje vzpomínky, obrazy a příběhy ze života i zážitky z Norska, kde už více než deset let žije. Vzniká tak hudba, která by se dala označit jako World Jazz.

Shlomo začal bubnovat v pěti letech a záhy se pustil také do formálního hudebního vzdělávání na Yadharif Conservatory – Regional Center for Arts. V pozdějších letech pokračoval ve studiu na Rimon School of Jazz and Contemporary Music. Po deseti letech úspěšné jazzové kariéry v Izraeli, kde hrál s mnoha předními hudebníky a reprezentanty ostatních disciplín umění z celého světa, se přestěhoval do Norska, kde začal psát svůj vlastní hudební příběh. Jeho debutové autorské album Diaspora House z roku 2021 překypuje vzpomínkami a zážitky z dětství i odkazy na hebrejskou hudbu. To vše ale doplňuje zkušenostmi ze života v Norsku, zdánlivě odtržen od svých kořenů. Kombinuje různorodý zvuk aškenázské (východoevropské), sefardské (španělské) a mizrachi (arabské) židovské hudby v nových aranžích. Se svou kapelou tak na nahrávce přináší velmi netradiční pohled na soužití různých kultur. Některé Shlomovy skladby vás dostanou do stavu hluboké meditace, jiné zase vybízejí k nespoutanému tanci. Zkrátka album pestré jako svět sám. Zaměříme-li se pak při poslechu tohoto kvinteta na samotného kapelníka, chvílemi nám možná přijde, že jeho schopnost vytvořit tolik zvuků a rytmických vrstev jen pomocí čtyř končetin je malou záhadou.

V březnu letošního roku vydal Shlomo svoji druhou autorskou desku nazvanou You & Me. I na ní se vtěluje do postavy osobitého průvodce provázejícího posluchače napříč rozmanitým světem. Excelentní bicí, originální kompozice a energická souhra celého kvinteta vás tak přenesou ze středu Evropy do nejrůznějších koutů naší planety.

Jedna z nejvýznamnějších jazzových osobností na Slovensku, kontrabasista a baskytarista Juraj Griglák, se opět potkává se světovou bubenickou legendou Poogiem Bellem, aby publiku naservírovali nezaměnitelnou směsici jazzu, soulu a funku.

Poogie Bell je nefalšovaný funk master, jeden z nejlepších současných bubeníků a studiových hráčů bez ohledu na žánry. Jeho srdce ale nejhlasitěji tluče pro jazz, funk, soul a R&B. Vedle své sólové tvorby, jež je zaznamenána na pěti albech, proslul také jako spolehlivý parťák pro studiovou i koncertní činnost výrazných hudebních osobností, když mu za perfektní rytmický groove na vlastních nahrávkách vděčí mimo jiné David Bowie, Stanley Clarke, Erykah Badu, All Jarreau, David Sanborn, John Scofield, Victor Wooten, Chaka Khan, Angelique Kidjo či Marcus Miller. S posledně jmenovaným strávil Bell na turné podstatnou většinu své kariéry a objevil se na více než deseti jeho albech.

Juraj Griglák je od roku 1991 členem orchestru Slovenské filharmonie. Spolupracoval s mnoha špičkovými hudebníky, jakými jsou Ron Affif, Frank McComb, Bobby Sparks, Patches Stewart, Greg Hopkins či Gary Husband. Po boku Poogieho Bella poprvé stanul v roce 2012, když ho bubeník pozval na evropské turné se svou kapelou. Byl to počátek umělecky plodné spolupráce. Za deset let absolvoval Griglák několik dalších evropských turné a Bell zase na revanš nahrával bicí na třech Griglákových albech. Jejich souznění mohli ocenit i návštěvníci festivalu JazzFestBrno v roce 2017. Už tehdy ukázal Griglák svoji virtuozitu a Bell zase kromě hutného kopáku také schopnost odolávat pokušení předvádět se v bubenických sólech. Bell a Griglák dokáží společné koncerty nebývalým způsobem gradovat. Po šesti letech se do Brna vrací s jinými spoluhráči a novým repertoárem, jedinečná chemie na ose Bell-Griglák však zůstává neměnnou konstantou.

Katedra jazzu Janáčkovy akademie múzických umění se už přes deset let chlubí nejen vynikajícím pedagogickým sborem, ale především talentovanými studenty. Ti dostávají prostor také během již tradičního festivalového koncertu.

Jazzová interpretace na Hudební fakultě JAMU představuje prvně otevřený obor svého druhu na tuzemské akademii. Jazzové vzdělávání má v Evropě tradici nepříliš dlouhou, avšak procházející nejbouřlivějšími změnami v přístupu. Průkopníkem jazzové edukace u nás je právě brněnská Katedra jazzu JAMU. V rámci republiky nabízí nejširší škálu oborů, nyní již zcela bez instrumentálního omezení. Své zkušenosti předávají studentům osobnosti české i slovenské jazzové scény, mimo jiné David Dorůžka, Lubomír Šrámek, Jiří Slavík, Jiří Levíček, Cyrille Oswald, Marián Ševčík, Jan Jirucha, Juraj Bartoš či Matúš Jakabčic. Posledně jmenovaný se před časem vyznal: „Na Katedře jazzu JAMU se sešel skvělý kolektiv pedagogů. Hned bych šel k některým z nich studovat ten segment jazzu, který zvládají lépe než já. Kdybych já měl ve věku našich studentů takové možnosti, byl bych šťastný. JAMU je jedna z mých srdečních záležitostí.“

Během už osmého prezentačního koncertu katedry v rámci festivalu se představí hned několik kapel. Neznalý posluchač by si možná představil anonymní studentský šraml, ve skutečnosti však jde o vyspělé jazzové soubory často prezentující autorskou hudbu svých členů.

Baskytarista, zpěvák a skladatel Chris Morrissey dává ve své tvorbě průchod své lásce k jazzu, ale zároveň jí nechává prostupovat chytlavé melodie a rytmické cítění z poprockového světa. Kdekomu mohou tyto dvě galaxie připadat až příliš vzdálené, ale Morrissey je spojuje v dokonale vyvážený jin a jang.

Rodák z Minneapolis, který se v roce 2009 přestěhoval do New Yorku, je skutečný nezmar žijící tak trochu dvojí hudební život. Působí v indie rockových i popových kapelách, objíždí svět na turné s globální hvězdou Norah Jones, zároveň se však v každé volné chvilce naplno věnuje vlastní tvorbě. V té se projevuje jeho jazzem vypěstovaný cit pro harmonickou strukturu, zároveň však ke skládání písní přistupuje s otevřeností a značnou dávkou abstrakce. Při hraní se pak často vydává na nečekané hudební výlety do míst, kde jsou lvi. V takové skladbě dokáže odvyprávět poutavý příběh složený z bolestně krásných posmutnělých harmonií a melodií i temných a hutných zvuků. Když pak přidá zpěv, nejsou jeho slova pouhým sdělením, ale spíše dalším nástrojem, který přidává barevné tóny plné emocí. Jednoho tak nepřekvapí, že se jeho hudební cesty protínají i s umělci jako Mark Guiliana nebo Chris Thile.

Na JazzFestBrno zavítá s průřezem ze svého bohatého repertoáru čítajícího pět alb i s čerstvými novinkami, které připravuje vydat na další desce koncem letošního roku. Už první ukázky naznačují, že se opět můžeme těšit na přechody od minimalistických instrumentací až k využití celé nástrojové palety. Chris Morrissey zkrátka nenuceně a nenápadně otevírá prostor pro jednu z možných cest, kterými by se jazzem ovlivněná hudba mohla v budoucnu ubírat.

Kurt Elling patří mezi pár vyvolených, jejichž hlas poznáte ve zlomku sekundy. Jeho sytý baryton se ladně pohybuje ve čtyřoktávovém rozsahu a posluchačům se prodírá až do morku kostí. Elling s ním navíc nakládá jako virtuózní improvizátor a přesvědčivý vypravěč.

Rodák z Chicaga se už přes dvě dekády pohybuje v popředí jazzové scény, a to díky své umělecké odvaze, dynamice a originalitě. Ellingovy úspěchy exponenciálně zvyšuje skutečnost, že neustále vytváří nový vokální materiál. Činí tak mimo jiné psaním osobitých textů na známé melodie z pera největších osobností jazzu, jakými jsou John Coltrane, Keith Jarrett, Pat Metheny, Jaco Pastorius, Wayne Shorter nebo Joe Zawinul. Cizí mu nejsou ani prkna, která znamenají svět. Spoluvytvářel multidisciplinární představení pro chicagské divadlo Steppenwolf, v Jazz At Lincoln Center uvedl vlastní jazzový muzikál The Big Blind, v němž znovu mistrně propojuje poezii a hudbu.

Do Brna Elling zavítá s kapelou SuperBlue, s níž před dvěma lety nahrál stejnojmenné album plné nakažlivých beatů, bouřlivého funku a osobitých textů. Na podobě nahrávky se významnou měrou podílel kytarista Charlie Hunter, který se ujal i role koproducenta. Projektu SuperBlue dala vzniknout pandemie covidu. Repertoár se vzhledem k omezením rodil na vzdálenost 1000 mil. „Semínka projektu jsme společně s Charliem zaseli ještě před pandemií, ale pak jsme oba zůstali uvězněni doma. Jenže čas, který jsme díky tomuto specifickému období získali, se proměnil v pomyslný skleník pro růst něčeho nového. Nakonec semínka praskla a vyrostla z nich tato bláznivá, zvláštní, covidová květina,“ popisuje lyricky Elling. Proces psaní dal Ellingovi příležitost vrátit se k několika jeho dnes již známým vášním, jako je například generace beatniků, současná politika a prolínání autorské kontemplativní poezie do již existujících nesmrtelných balad. Vše přitom obaluje svěží energií současné jazz-funkové fúze.

Jazz. Rock. Jazz-rock. Sofistikovaný pop. Během více než čtyř desetiletí prokázal legendární bubeník Simon Phillips mimořádnou schopnost vyniknout v různých hudebních prostředích. Jeho zvuk nejlépe charakterizují tři slova: přesnost, intenzita, emoce.

Už ve svých dvaceti letech Simon spolupracoval s ikonickými osobnostmi, jako jsou Jeff Beck, Jack Bruce, Pete Townshend, Mike Oldfield či Brian Eno. A také s umělci, kteří byli v 70. letech minulého století významnými průkopníky jazzrocku, mezi nimi například Al Di Meola, Jon Anderson, Jan Hammer nebo Stanley Clarke. Phillips hrál i s kultovními kapelami The Who, Judas Priest či Tears for Fears, nejvíce je však spjat s neméně slavnými Toto. S touto rockovou kapelou, která svého času získala i Grammy za nejlepší desku v hlavní kategorii, hrál Phillips více než dvacet let. Příznivci jazzu ho mohou znát mimo jiné ze sedmiletého působení v triu pianistky Hiromi či z autorského Protocolu.

Projekt Protocol spatřil světlo světa v roce 1989 v podobě pětistopého instrumentálního minialba demosnímků. Phillips se inspiroval především společným skládáním hudby s Tonym Hymasem pro desku Jeffa Becka There & Back. Výsledkem byly skladby s výrazně rockovým přístupem k jazzové fúzi. Vzhledem k obrovskému vytížení v roli bubeníka Toto i v dalších úspěšných projektech trvalo téměř čtvrtstoletí, než Phillips svůj Protocol oživil. V roce 2013 vyšel Protocol II a následovala další alba až k loňskému Protocolu V.

Letos je to přesně 20 let, kdy byl Phillips uveden do síně slávy magazínu Modern Drummer. Za tu dobu se ve světě hudby změnilo mnohé, Phillips však moderním bubeníkem zůstává i nadále.

Rockově živelná a syrová hudba se sofistikovaností a objevitelským rázem prozrazujícími erudovaného jazzmana. Donny McCaslin se už nálepky „chlápka od Bowieho“ asi nikdy zcela nezbaví, ale nejen návštěvníci brněnského JazzFestu dobře vědí, že je v první řadě hvězdou se svým vlastním repertoárem na pomezí jazzu, rocku a elektronického popu.

Americký saxofonista a skladatel Donny McCaslin čeří jazzové vody již více než tři dekády. Jeho kariéra nabrala nečekaný spád, když jej oslovil David Bowie a i s kapelou ho pozval k nahrávání alba Blackstar – jak se ukázalo, Bowieho posledního hudebního slova. K této životní příležitosti však McCaslin nepřišel jen tak náhodou. Už jako teenager procestoval s několika kapelami Evropu i Asii a v osmnácti letech získal plné stipendium na legendární Berklee College of Music. V roce 1987 se McCaslin připojil ke kapele Garyho Burtona a během čtyř let s ní procestoval celý svět znovu. V roce 1991 se usadil v New Yorku a o tři roky později nahradil v kapele Steps Ahead saxofonovou legendu Michaela Breckera. V roce 1998 vydal své první autorské album Exile and Discovery.

Donny McCaslin od té chvíle nahrál dalších jedenáct autorských alb. V průběhu let začal do své tvorby čím dál častěji zapojovat elektronické efekty. Právě elektroničtější zvuk McCaslinovy kapely učaroval Davidu Bowiemu a jejich následná spolupráce na desce Blackstar McCaslinovu hudební proměnu definitivně dokonala. „Po Davidovi se vlastně změnilo úplně všechno. Jinak nazírám na hudbu, jinak přemýšlím o skládání,“ nezastírá McCaslin. Nahrát poslední a zásadní album s jednou z největších osobností hudební historie může být požehnáním, ale tak trochu i prokletím. Zbavit se nálepky „těch, co hráli na Blackstar s Bowiem“ a stát se zase „jen“ Donnym McCaslinem a jeho kapelou, to je jistě kumšt. Progresivní saxofonista ale dobře ví, že nejlépe funguje neutuchající autorská tvůrčí činnost. V Brně se tak můžeme těšit i na nejnovější repertoár z jeho připravované desky.

Proslulý smyčcový soubor Kronos Quartet slaví v roce 2023 kulatiny. Na hudební scéně se pohybuje už neuvěřitelných 50 let. Stále však se stejnou grácií a především s neutuchající chutí neustále objevovat nové hudební obzory.

Hudební publicisté Kronos Quartet zařazují na první dobrou do škatulky „soudobá hudba“, ale ti, kteří jdou pod povrch, nezapomínají zmínit ani jazzové vlivy, které se do hudby kvarteta nepřehlédnutelně otiskují. Že má hudba Kronos Quartet s jazzem společného mnohem víc, než by se mohlo na první pohled zdát, dokáže i koncert na festivalu JazzFestBrno, na který kapela v rámci oslav 50 let své existence zamíří vůbec poprvé.

Základem práce Kronos Quartetu je dlouhodobá spolupráce s mnoha světoznámými skladateli, především minimalisty. Jedním z nich je Terry Riley, významná byla také spolupráce s Arvo Pärtem, Philipem Glassem, Kevinem Volansem a Stevem Reichem, jehož skladba Different Trains, kterou Kronos Quartet nahrál, získala cenu Grammy. Za dobu existence souboru pro něj vzniklo přes 600 skladeb. „Hledám hudbu, která je určitým vyjádřením citu. Když mluvím se skladateli, mluvím s nimi na této úrovni. Nechci, aby napsali jenom nějakou další skladbu v řadě. Toužím po tom nejúžasnějším hudebním díle,“ říká zakladatel souboru, houslista David Harrington. Smyčce Kronos Quartet zní také v kultovních filmech a seriálech jako Requiem za sen, Velká nádhera či Mladý papež.

Kronos Quartet umí ale také swingovat, jak prokázal již v osmdesátých letech na desce Music of Bill Evans, kde excelovali i Evansovi zásadní souputníci Jim Hall a Eddie Gomez. Pozornosti kvarteta neušel ani jazzový enfant terrible Thelonious Monk, jímž inspirovaná Monk Suite obsahuje vedle nejznámějších Monkových kompozic také Ellingtonovu It Don´t Mean a Thing (If It Ain´t Got That Swing).

Kronos Quartet dlouhodobě formuje své následovníky. Ke svému 50. výročí vytvořil projekt nazvaný 50 for the Future – bezplatnou digitální knihovnu padesáti soudobých skladeb, která má smyčcová kvarteta vést k rozvoji a zdokonalování dovedností potřebných pro interpretaci repertoáru 21. století. Právě z této knihovny bude čtveřice čerpat i při svém aktuálním celosvětovém turné.

Zpěvačka a klavíristka Diana Krall při své festivalové premiéře v roce 2017 potvrdila, že dokáže vytvořit atmosféru spontánního a bezprostředního večírku i ve sportovní hale. Nyní se do Brna vrací a my se můžeme těšit, že v Bobycentru bude zážitek z koncertu charismatické Kanaďanky ještě intenzivnější.

Se svým ranně bopovým pianistickým stylem a elegantním smyslným zpěvem vlétla Diana Krall do jazzového světa v druhé polovině 90. let jako hurikán. Do světa, ve kterém v té době vládli Young Lions, mladí lvi, jež podporovala vydavatelství tehdy ještě prosperujícího audioprůmyslu. Od těchto dřevních dob se Diana Krall posunula nejen interpretačně, ale i autorsky a dnes už jí nikdo nemůže odepřít, že jí vedle instrumentálních dovedností a uhrančivého hlasu nechybí ani rozměr nefalšované a poutavé písničkářky. Od roku 1996 byla desetkrát nominována na cenu Grammy, přičemž dvakrát nominaci proměnila ve vítězství, v roce 2009 ji prestižní magazín Billboard vyhlásil druhou nejvýznamnější osobností jazzu první dekády aktuálního tisíciletí.

Úspěch však dlouhodobě slaví nejen u kritiků, ale i u fanoušků. Potvrzuje to mimo jiné více než dvacet milionů prodaných nosičů po celém světě stejně jako dva miliony pravidelných posluchačů na Spotify. Diana Krall ani po třiceti letech profesionální kariéry neusíná na vavřínech. Od své poslední návštěvy Brna vydala hned dvě alba. Desku Love Is Here to Stay nahrála společně s Tonym Bennettem a společně si za ni vysloužili nominaci na Grammy. Doposud poslední album This Dream of You představuje završení její společné umělecké cesty s producentem Tommym LiPumou. Po jeho odchodu do hudebního nebe zůstaly ve studiu tři desítky nevydaných skladeb Diany Krall. Kanadská jazzová diva z nich vybrala deset nejlepších a dokázala, že její umělecká laťka je stále položena zatraceně vysoko.

Titulárním partnerem koncertu je Česká televize.

Už popáté vám přinášíme jednodenní akci plnou workshopů a dalších aktivit pro děti od tří let

Hlavní motto celé akce zní:

„Hrajeme hudbu bez not.“

Více informací

Jeden letní večer, jedno místo, tři pódia, a na nich nepřetržitý proud toho nejzajímavějšího z česko-slovenské jazzové scény. To jsou Slavnosti synkop, na nichž při druhém ročníku vystoupí mimo jiné jubilující Peter Lipa, ale také Ochepovsky Project nebo Tomáš Sýkora Trio & Aid Kid.

Synkopa v hudbě je rytmicko-metrický útvar, který ozvláštňuje pravidelný průběh hudební fráze, říkají modré knihy hudební teorie. Synkopa je zároveň medicinské označení pro epizodu krátké poruchy vědomí. Obě definice se protínají v hudbě jazzové – synkopa je vedle swingu charakteristickým znakem jazzu už od jeho raných forem a krátkou ztrátu vědomí vám může přinést stav transu, který můžete zažít jak při vytváření, tak při konzumaci hudby. Naše Slavnosti synkop jsou festival ve festivalu, který je zaměřen na domácí scénu a její mezinárodní spolupráce. Každý rok tak na třech pódiích v Divadle Husa na provázku nabízíme to nejlepší ze zdejšího jazzu a příbuzných žánrů.

TIMELINE